Crash

Cronenbergovi viac, ako sexuálne úchylné scény, svedčia brutálne krvavo explicitné úchylné scény. Crash som videl ešte v dobe, keď som nevedel, kto je onen slávny Kanaďan, takže som ho považoval za nejaký prapodivný erotický film s peknými áčkovými herečkami a s kozmonautom zo Stargate. Aj tak mám pocit, že ani po rokoch by som nemal z tohto filmu umeleckejší dojem. Myslím, že táto téma nie je pre Davida to pravé orechové. (30.11.2012)

Měl jsem za to, že jsem Crash dávno viděl. A nakonec jsem zjistil, že jsem neviděl Crash Od Cronenberga ale Crash z roku 2004 od Paula Haggise. Musel jsem to teda rychle napravit. Cronenberg předkládá divákovi celkem zvrhlej námět(jak jnak) o lidech jenž dosahují sexuálního uspokojení u autonehod. Myslím si, že kdyby Cronenberg natočil tenhle film o pár let později tak by z toho námětu vytřískal určitě ještě víc. I tak slabší 4hvězdy dám. (03.05.2023)

Hlavním tématem filmu je morbidní sex. Nevšední sexuální vzrušení k němuž je potřeba auto a pokud možno, jako předehra, zvuk mačkajících se plechů aut a tříštícího se skla. Jedna havárka a můžete se společně, se stejnou partou „nadšenců“ ukájet nad fotografiemi rozmlácených aut a pouštět si k tomu „porno“ Made in BESIP. Extrémně ujetá záležitost, ovšem s podivně mrazivou a zároveň přitažlivou atmosférou. (23.08.2005)

Na Crash se dá především velmi hezky vyložit, čím se liší umělecké filmy od neuměleckých. Liší se tím, jak uchopují dvě největší témata lidství, kterými je odpradávna sex a násilí. Zatímco neumělecké filmy dělají mezi obojím tlustou čáru, umělecké filmy ukazují, že je to propojené a bez jasné hranice – jsou na tom založené bezmála všechny velké filmy Hitchcocka, Lynche či Triera (Hitchcock údajně všechny milostné scény natáčel jako scény vražd, a ty naopak jako scény milostné). Neumělecké filmy jsou za prvé různé exploatace, které si za hlavní náplň děje vezmou buď sex, anebo násilí, a vytěží ho (exploatují) do mrtě až na maximum, čehož výsledkem je porno, anebo nějaký násilný brak. Druhým případem neuměleckých filmů jsou pak různé konzervativní podívané, které kladou ostrohu hranici mezi rodinný („sex“) a pracovní („násilí“) život. Oproti tomu umění tu hranici ruší a neustále znejisťuje. Crash je toho dobrým příkladem - široký auto tu je chápáno jako postel na kolech, autonehoda spíš jako plodný než zhoubný zážitek a během sledování bouraček se v postavách uvolňuje sexuální energie. Crash by klidně mohl být nějakým béčkem o závodnících, co po vybití agrese na okruhu doma ojedou svoje krásky, ale místo toho tu hranici mezi sexem a násilím velmi důsledně stírá. Dalším případem takového setření, které vede k umění, jsou filmy uchopující sex jako násilí (kultovní rape and revange snímky ve stylu I Spit on Your Grave, nebo Vymítač ďábla, kde je rozvíjející se ženská sexualita ztotožňována s ďábelskou posedlostí), anebo naopak násilí jako sex (krvavé balety Johna Wooa či Peckinpaha). Vůbec všechny dobré akční snímky jsou postavené na tomhle vzorci, když pojímají násilí a smrt velmi sexuálně a vášnivě. Velmi esteticky. Pouhá česká facka, nebo nějaké brutální násilí by jako umění jistě neobstálo. Stejně tak romantika jako romantika bez dalších příměsí, což je červená knihovna, nikoliv umění. Nelze v tomhle ohledu nevidět, jak zběsile nakopal Freud zadek všem těm Heideggerům a Husserlům. Co oni celý život vlastně řešili? Ontologické diference, monády, bytí. Freud najednou udělal tématem „filozofování“ penis, agresi, incest, perverzi. Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Jen tyto dvě věci mají smysl. (03.10.2012)

Tak tuhle "nádheru" jsem si koupila omylem v očekávání jiného filmu se stejným názvem. Přestože nemám žádná traumata z autohavárií a v jisté oblasti velmi příjemné lidské činnosti se nepovažuji za puritána, tento film mi nedal ani fň. Jen odporně a zžíravě nepříjemný pocit u srdce a totální znechucení, které jsem ze sebe nedostala, ani když jsem tenhle "skvost" zběsile rozstříhala na malé kousky a hodila do koše. (06.05.2009)