Crash

Další z Cronenbergových filmových bizarností vypráví o skupince volnomyšlenkářských sexuálních náruživců, které nejvíce vzrušují automobilové nehody... No, a to je v podstatě všechno. Crash má velmi zajímavou a neobvyklou premisu, z níž ale nic moc inspirativního nevyplyne. Cronenberg si sice opatřil skvěle pasující áčkové obsazení (hlavně Koteas je luxusní úchyl), s nímž natočil několik dráždivých a působivých erotických scén, ovšem dějově i vývojem postav se film dost točí v kruhu. Patrně to byl záměr, osobně jsem ale asi čekal něco víc. Fandům artových podivností postavených na okrajovém a hodně pikantním tématu ale nelze než doporučit. ;-) 65 % (22.11.2020)

Cronenbergu, Cronenbergu, ty starej úchyle, já vim, že si libuješ v bizarních mutacích, nástrojích, úchylkách, a taky jistě víš proč, ale můj šálek kávy tenhle druh odreagování prostě není a přes bezchybnou řemeslnost tohoto filmu nemůžu dát partě, kterou bych nechtěla potkat ani jako sexuálně vyhladovělá pojišťovačka, víc. (26.08.2005)

Já si v úchylnostech teda moc nelibuju, ale že jde o mistra Cronenbrega, udělal jsem výjimku. Vlastně jsem tak ujetou podívanou ani nečekal. Režisérova láska k autům, tělesné sebedestrukci a nevšednímu tělesnému uspokojení je zde skloubena do zajímavého scénáře, který prakticky nemá děj, ale při množtví tolika úchylností byste si nějaké dění ani neuvědomovali, takže je to jedno. Obdivuji odvahu a výkon všech zůčastněných, zejména teda Eliase Kotease, kterého mám zafixovaného spíše jako bezvýhradného klaďase, než jako bezmezného perverzáka. K zajímavé hudbě Howarda Shora nemám žádné výhrady. Myslím, že dokonale vystihla náladu celého filmu. David Cronenberg se pustil do velmi bizarního a zajímavého snímku, který je jistě silně kontroverzní, ale své diváky si bez pochyb najde. (06.08.2011)

Miluji filmy, které jsou už od počátku rozděleny do dvou táborů. Miluji bizarní filmy. Miluji filmy Davida Cronenberga. Crash je stoprocentně atmosférická kontroverze, která se nebojí totální bizarnosti, sexu, autonehod, sexu po autonehodách, psychologické komplikovanosti, minimálnímu počtu dialogů a atmosféry tak mrazivé, že budete mít po celou dobu husí kůži a chuť na víno. Herecké obsazení, v čele s charismatickým Jamesem Spaderem nemohlo být vybráno lépe a Howard Shore klasicky výborný a opět se trefil do Cronenbergovy nálady filmu. Vzrušující snímek. (06.07.2012)

Na Crash se dá především velmi hezky vyložit, čím se liší umělecké filmy od neuměleckých. Liší se tím, jak uchopují dvě největší témata lidství, kterými je odpradávna sex a násilí. Zatímco neumělecké filmy dělají mezi obojím tlustou čáru, umělecké filmy ukazují, že je to propojené a bez jasné hranice – jsou na tom založené bezmála všechny velké filmy Hitchcocka, Lynche či Triera (Hitchcock údajně všechny milostné scény natáčel jako scény vražd, a ty naopak jako scény milostné). Neumělecké filmy jsou za prvé různé exploatace, které si za hlavní náplň děje vezmou buď sex, anebo násilí, a vytěží ho (exploatují) do mrtě až na maximum, čehož výsledkem je porno, anebo nějaký násilný brak. Druhým případem neuměleckých filmů jsou pak různé konzervativní podívané, které kladou ostrohu hranici mezi rodinný („sex“) a pracovní („násilí“) život. Oproti tomu umění tu hranici ruší a neustále znejisťuje. Crash je toho dobrým příkladem - široký auto tu je chápáno jako postel na kolech, autonehoda spíš jako plodný než zhoubný zážitek a během sledování bouraček se v postavách uvolňuje sexuální energie. Crash by klidně mohl být nějakým béčkem o závodnících, co po vybití agrese na okruhu doma ojedou svoje krásky, ale místo toho tu hranici mezi sexem a násilím velmi důsledně stírá. Dalším případem takového setření, které vede k umění, jsou filmy uchopující sex jako násilí (kultovní rape and revange snímky ve stylu I Spit on Your Grave, nebo Vymítač ďábla, kde je rozvíjející se ženská sexualita ztotožňována s ďábelskou posedlostí), anebo naopak násilí jako sex (krvavé balety Johna Wooa či Peckinpaha). Vůbec všechny dobré akční snímky jsou postavené na tomhle vzorci, když pojímají násilí a smrt velmi sexuálně a vášnivě. Velmi esteticky. Pouhá česká facka, nebo nějaké brutální násilí by jako umění jistě neobstálo. Stejně tak romantika jako romantika bez dalších příměsí, což je červená knihovna, nikoliv umění. Nelze v tomhle ohledu nevidět, jak zběsile nakopal Freud zadek všem těm Heideggerům a Husserlům. Co oni celý život vlastně řešili? Ontologické diference, monády, bytí. Freud najednou udělal tématem „filozofování“ penis, agresi, incest, perverzi. Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Jen tyto dvě věci mají smysl. (03.10.2012)