Crash

Cronenbergovi viac, ako sexuálne úchylné scény, svedčia brutálne krvavo explicitné úchylné scény. Crash som videl ešte v dobe, keď som nevedel, kto je onen slávny Kanaďan, takže som ho považoval za nejaký prapodivný erotický film s peknými áčkovými herečkami a s kozmonautom zo Stargate. Aj tak mám pocit, že ani po rokoch by som nemal z tohto filmu umeleckejší dojem. Myslím, že táto téma nie je pre Davida to pravé orechové. (30.11.2012)

Tak mám konečně za sebou tuto slavnou úchylnost o partě lidí, které sexuálně vzrušují dopravní nehody. Což o to, bizarní námět je originální a některé scény ho skvěle rozpracovávají, osobně mě dostala scéna z nočního představení na ulici s předváděním rekonstrukce autonehody Jamese Deana. Zajímavá je i postava vášnivého fotografa a sběratele záznamů z autonehod, film oplýval silnou atmosféru v kulisách tajuplné noci a v tom zvláštním pohlcení mi nevadila ani hodně žhavá porno scéna kdesi v polovině filmu. Stejně jsem se ale nevyhl pocitu, že Cronenberg potenciál námětu využil jen částečně, že o hlavních postavách, pro které se vzrušení z autonehod stalo jediným smyslem života, se pohříchu nic víc nedovíme. Žádná psychologie a mimo zmíněnou pouliční show ani mnoho stop po jasném poselství. A nevyhl jsem se ani zklamání, když v poslední třetině vzešla z Crash už jen série sexuálních a úchylných scén, kdežto závěr má parádní dramatickou atmosféru, ale vůbec nevygraduje do ničeho překvapivého, jen opět, v trochu syrovějším podání, předvede znovu a naposled to, co vnímáme celý film. Tudíž mám zde podobný problém jako u Videodromu: oba filmy mají skvělou první polovinu, kde Cronenberg představí originální bizarní námět, rozvine ho do pár skvělých nápadů i náběhu na důstojnou myšlenku, ale v druhé polovině ho už promění jen v samoúčelnou úchylnost. Zvláštní, že zrovna tyto dva filmy patří k režisérovým nejkultovnějším, zatímco já si je zařadím k tomu slabšímu a na loňské Zločiny budoucnosti pro mě zdaleka nemá ani jeden z nich. Cosi to vypovídá, ale rychle si nejsem jist, zda víc o mém náročnějším vkusu nebo o době, která se posunula natolik, že průměrně rozvinutý šokující námět a několik scén s kultovním potenciálem už dnes pro velký filmový zážitek (oproti 80. a 90. létům) nemusí stačit. [70%] (22.01.2023)

Cronenberga vždycky lákaly temná místa lidské duše, do nichž erotika patří. A zde ještě skloubeno s jeho dalším oblíbeným tématem deformovaného těla, bodyhororem. Kdys v kině jsem byl nadšen, po letech jsem stále spokojen, ale v dnešní poněkud dekadentní době to už není úplně ono. Přesto perfekcionalista Cronenberg vypiloval svůj film do krvavého briliantu, kterému dominují výkony dvou hlavních aktérů, auta, havárie, kamera a výborná hudba. Tak snad příště to vyjde! (25.11.2021)

Cronenbergu, Cronenbergu, ty starej úchyle, já vim, že si libuješ v bizarních mutacích, nástrojích, úchylkách, a taky jistě víš proč, ale můj šálek kávy tenhle druh odreagování prostě není a přes bezchybnou řemeslnost tohoto filmu nemůžu dát partě, kterou bych nechtěla potkat ani jako sexuálně vyhladovělá pojišťovačka, víc. (26.08.2005)

Na Crash se dá především velmi hezky vyložit, čím se liší umělecké filmy od neuměleckých. Liší se tím, jak uchopují dvě největší témata lidství, kterými je odpradávna sex a násilí. Zatímco neumělecké filmy dělají mezi obojím tlustou čáru, umělecké filmy ukazují, že je to propojené a bez jasné hranice – jsou na tom založené bezmála všechny velké filmy Hitchcocka, Lynche či Triera (Hitchcock údajně všechny milostné scény natáčel jako scény vražd, a ty naopak jako scény milostné). Neumělecké filmy jsou za prvé různé exploatace, které si za hlavní náplň děje vezmou buď sex, anebo násilí, a vytěží ho (exploatují) do mrtě až na maximum, čehož výsledkem je porno, anebo nějaký násilný brak. Druhým případem neuměleckých filmů jsou pak různé konzervativní podívané, které kladou ostrohu hranici mezi rodinný („sex“) a pracovní („násilí“) život. Oproti tomu umění tu hranici ruší a neustále znejisťuje. Crash je toho dobrým příkladem - široký auto tu je chápáno jako postel na kolech, autonehoda spíš jako plodný než zhoubný zážitek a během sledování bouraček se v postavách uvolňuje sexuální energie. Crash by klidně mohl být nějakým béčkem o závodnících, co po vybití agrese na okruhu doma ojedou svoje krásky, ale místo toho tu hranici mezi sexem a násilím velmi důsledně stírá. Dalším případem takového setření, které vede k umění, jsou filmy uchopující sex jako násilí (kultovní rape and revange snímky ve stylu I Spit on Your Grave, nebo Vymítač ďábla, kde je rozvíjející se ženská sexualita ztotožňována s ďábelskou posedlostí), anebo naopak násilí jako sex (krvavé balety Johna Wooa či Peckinpaha). Vůbec všechny dobré akční snímky jsou postavené na tomhle vzorci, když pojímají násilí a smrt velmi sexuálně a vášnivě. Velmi esteticky. Pouhá česká facka, nebo nějaké brutální násilí by jako umění jistě neobstálo. Stejně tak romantika jako romantika bez dalších příměsí, což je červená knihovna, nikoliv umění. Nelze v tomhle ohledu nevidět, jak zběsile nakopal Freud zadek všem těm Heideggerům a Husserlům. Co oni celý život vlastně řešili? Ontologické diference, monády, bytí. Freud najednou udělal tématem „filozofování“ penis, agresi, incest, perverzi. Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Jen tyto dvě věci mají smysl. (03.10.2012)