Paríž, milujem ťa

Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde. (13.12.2007)

Nemyslím, že by Paříž měla být lepším, láskyplnějším, nebo i prostě jen lidštějším městem, než jakékoliv jiné, avšak 18 režisérů dalo kamery dohromady, aby nás přesvědčilo o opaku. Pod jejich výpravou vypadá Paříž poeticky, zamilovaně, hořkosladce a zkrátka dost různorodě, ale vždy lidsky, neboť o skromných lidských příbězích tento film je. Některé jsou obyčejné (1. Montmartre, 17. Quartier Latin), méně (3. Le Marais, 5. Loin du 16éme) či více (9. Tour Eiffel, 11. Quartier des Enfants Rouges) zajímavé, až originální (14. Quartier de la Madeleine, 16. Faubourg Saint-Denis), jiné vyloženě slabé (6. Porte de Choisy), najde se i černohumorná jednohubka (4. Tuileries) a nejvíc se mi líbila 12. Place des fêtes o umírajícím čerňochovi. 7/10 (26.06.2009)

Tím, že jedu na konci března do Paříže, jsem se na tento snímek těšil. Bohužel jsem moc z Paříže neviděl, ale to nemohu vyčítat, protože tento film není dokument. Herci a režiséři, kteří se na tomto projektu podíleli, jsou světoví, ale to ještě neznamená, že i samotný film bude pětihvězdičkový. Příběhu bylo podle mě až moc a jejich délka zase moc krátká. Jejich kvalita byla hodně rozporuplná, nejvíc mě asi pobavili mimové ;-). -6/10 (05.01.2010)

Film po okraj naplněný mým nejmilovanějším městem a plný rozdílných přístupů k lásce, romantice a právě k Paříži. A právě ve střídání stylů a nálad je největší slabost a zároveň síla tohoto díla. Zatímco já jsem kroutil hlavou nad Doyleovým patvarem nebo nad tím, proč je Cuarónův kousek zajímavý jenom tím, že je natočen jedním souvislým záběrem, jiný by zase neskousl to, co já považuji za příběhy nejlepší. Něhu a roztomilost Chadhina romantického sblížení, dokonale pasující černý humor bratří Coenů, srdceryvnou upřímnost Nobuhira Suwy s dokonalou Juliette Binoche, fascinující Chometovu mimovskou fantazii a Tykwerovu obrazovou studii lásky, vztahů, rozdílů a problémů. Pár kousků téhle bonboniéry mi nezachutnalo, takže film jako celek nejvyšší hodnocení nezíská, ale nejen ta skupina jmenovaných zůstane navždy ve mně. Mimo jakékoli hodnotitelné hranice. (04.08.2007)

Paříži, miluji tě je něco jako pohlednice. Občas kýčovitá, využívající klišé a zažité stereotypy, které se člověku asociují. Proto jsou také nejsilnějšími částmi ty filmy, které se snaží tak trochu tuto koncepci nabourat, ozvláštnit jí něčím novým nebo naprosto samotnou Paříž upozadit (Gus Van Sant, bratři Coenovi, Natali, Tykwer, Cuarón či Assayas). Ostatní filmy se dost propadají do nevýrazné šedi. Paříži, miluji tě je prostě velkou reklamou na Paříž, která často drží pozornost diváka jen díky přestylizovaným obrazům... (22.06.2009)