Prozacový národ

No ja budem teraz nechutne moralizovať. Síce sa film odohráva v 80’s a nie v súčasnosti, ale to je v podstate jedno. Máme tu ďalší Fight Club o vnútornom boji generácie, ktorá už nezažíva vojny, nemá svojich kajúcnikov, vlastnú emigráciu, či mučeníkov (áno, Karel Kryl asi tancuje v hrobe jigu). Sme preinformovaní až začíname pochybovať o existencii pravdy. Žijeme zahrabaní v nekonečných možnostiach a z tej klaustrofóbie sa nám chce kričať. Chýba nám ku šťastiu už len e-shop s drogami, simulácia súlože, či predávanie snov. Sme posledný krôčik od výdobytkov, s ktorými prestane dávať zmysel snažiť sa niečo dosiahnuť. Narodili sme sa do príliš rozvrátených rodín a tak nevieme, či obviniť rodičov zo sebectva a nezodpovednosti, alebo sa nechať obviňovať nimi z nedostatku vďaky. Nedokážeme byť skutočne šťastní! V lepšom prípade hľadáme útočisko v hudbe alebo písaní, v tom horšom v alkohole, drogách a iných domnelých náplastiach. V Amerike na to majú doktorov, ktorí vám predpíšu ďalšie oblbováky na upokojenie tej bolesti za cenu straty kontroly nad realitou. Stávajú sa z ľudí zombíci, ale je to vraj počas depresie menšie zlo. Fuj, to je nechutná fráza, ktorá nabáda premostiť ešte aj k politike, ale toho už sa zdržím. Welcome to The United States of depression! (03.04.2014)

V našich končinách nepříliš známý film, což je obrovská škoda. Filmů se skutečným citem pro životní drama je hodně málo. PROZACOVÝ NÁROD pak zejména herecky patří k těm nejlepším. To, co tu předvádí Christina Ricci spolu s Jessicou Lange je prvotřídní herectví na té nejvyšší úrovni. Když Elizabeth (Christina Ricci) pláče, tváří se zmateně nebo uráží, všechno hraje s obrovským přesvědčením. Její gesta vypadají tak opravdově, až doslova cítíte potřebu jí pochopit a zachránit. Jessica Lange je v roli matky, která se snaží dát dceři vše, co sama neměla a přitom se musí vyrovnávat s jejími depresivními náladami a sebedestruktivním chováním také naprosto dokonalá. Film má své srdce, svůj odkaz a hlavně ukazuje beznadějnost a zoufalost dnešního života, ukazuje důsledky křečovité výchovy. Je odkazem pro nás všechny, je obrazem dnešní společnosti, ve které ne všichni zažívají duševní radosti a nejsou plní optimismu a to se nám tenhle film snaží ukázat s velmi vlídnou tváří. (11.02.2012)

Sometimes it feels like we're all living in a Prozac nation. The United States of Depression. Zlatá osmdesátá léta, kalhoty co nejvýše vytažené, trička zastrkaná, Bruce Springsteen.. Lákadlem filmu pro mě byla jednoznačně jedna z mých "nej"Christina Ricci( už by se opravdu neměla odbarvovat, nesluší jí to), která sice nezklamala, ale ani nijak neuchvátila, bohužel. Není to její chyba, spíš bych řekla, že je na vině neustále opakující se scénář "na všechny jsem hnusná,mám depresi,pak se se všemi usmířím a jsem zase chvíli v pohodě" což k mému velkému zklamání působí už od začátku docela nudně. Tady prostě něco nefungovalo. Nějaké to ztotožnění s postavou se sice najde, ale od filmu čekám víc. Každopádně dobré Lizziiny hlášky a rozumy, nejspíš si přečtu knížku, jestli na ni narazím. Ale filmové zpracování ode mě dostává slabší tři hvězdy. (04.12.2011)

Jeden z případů, kdy rozdíl mezi působivostí knižní předlohy a následné filmové adaptace je pro mě příliš velký, než abych dokázal výrazněji ocenit těch několik kladů, které film přece jen nabízí. Protože tam, kde kniha působí jako sugestivní ponor do narušené psychiky depresí postiženého jedince, tam se film ztrácí pod nánosem rádobypůsobivého vizuálního pozlátka, přehnaných emociálních výlevů a patetických proslovů všech zůčastněných. Zatímco v knize působí vývoj jednotlivých postav přirozeně a dává děsivý smysl, tak ve filmu se postavy mění v prapodivných skocích a jejich chování tak následně postrádá logiku. V knize motiv Prozacu a jeho následků na jedince patří k hlavním tématům, naopak film se o něj pouze otře v závěru s v podstatě kladným (!!!) vyzněním a tím zcela ignoruje kritický tón předlohy. A na závěr, tam kde kniha svým vylíčením deprese děsí a fascinuje zároveň, tam film pouze nudí a ničím nevybočuje z rámce podobných děl. Slabší 2*. (09.07.2012)

Že som čakal videoklipový film o drogách, je asi problém mojich očakávaní. Čo ale nie je môj problém, je nedramatický scenár. Depka takmer stále, ale hlavná postava je natoľko neznesiteľná a jej konanie (vinou scenára) natoľko vzdialené, že sa v pocitoch filmu a hlavnej hrdinky, celkom strácam. Pripomínala mi jej Amandu, z Anything Else Woodyho Allena. Hysterka ktorá sa dusí sama v sebe. Ale ja som nepobral prečo. Občas nežná, občas agresívna, občas sviňa. Čo z toho spôsobilo zlé detstvo? Čo nervy? A čo tabletky? To sa nedozviete. Preto neviem ktorá scéna, mala vyvolať ktoré emócie. Preto mi to prišlo jak keby v jednej tónine. Preto mi to prišlo nedramatické, pretože ten film ide v podstate celý čas v jednom rámci depresie a neviem kedy to so mnou malo niečo spraviť a kedy šlo proste len o "bežnú rutinu". A prepadnutie, to bolo úplne zbytočné.. Rozhodne sa nejedná o nepodarok, ale tie témy: drogy-psychické problémy-80.te roky, to mohol byť dokonalý film. A takto si to nepredstavujem (05.04.2014)