Jeden muž navyše

Muž navíc je bytostným partyzánským filmem řeckého partyzána podle stejnojmenné knižní předlohy z roku 1958 francouzského spisovatele Jeana-Pierra Chabrola. Chabrol čerpal ze svých vlastních zkušeností makisty, Gavras vycházel z podobného rodinného prostředí v Řecku a vytvořil životnou legendu o jisté ambivalenci partyzánského poslání a způsobu života. Do náruživého spádu obrazů kameramana Jeana Tourniera zatnul Gavras myšlenku, že ideologie bez idejí umně využívají možných politických nesympatií, a konfrontaci mezi proti agresi spolupracujícím spolubytím a pouhou touhou po bytí bez násilných projevů odporu. Údělem partyzánského života je především opatrnost, nehledě přitom na možnosti pochybení, neboť ty jsou ve svém úhrnu vlastně nepodstatné. Přesto ani ve spolubytí neschází touha po životě, po potěšení a radostech, proto se často také mění akce v nájezdy rozjíveného mládí do lůna života. Prožitek nabývá na intenzitě, neboť ta konečná možnost lidského života je při partyzánském způsobu života vždy všudypřítomná. Muž navíc neheroizuje, nepatetizuje, vášnivě se rozhlíží kolem sebe a nastoluje prostořece ambivalentní otázky, na něž nelze jednoznačně odpovědět ani s odvoláním se na vyšší zájem. Mezi hlavní postavy živoucího partyzánského údělu patří schopný a lidsky shovívavý velitel partyzánské skupiny Cazal (příjemný Bruno Cremer) a svébytný a nenadálým životním situacím poměrně dobře přizpůsobivý onen muž navíc (dobrý Michel Piccoli). Z výraznějších rolí: ctižádostivě akurátní makista Jean (Jean-Claude Brialy), v nepříliš vhodnou chvíli horami procházející stařík Passevin (Charles Vanel), útlocitnější, avšak schopný makista Thomas (Gérard Blain) a mladý a dychtivý makista Kerk (Jacques Perrin). Z dalších rolí: po ženách náruživý makista Groubec (Claude Brasseur), makisty ukrývající Moujon (François Périer), zraněný Solin (Michel Creton) či makista Florent (mauritánský filmový režisér Med Hondo). Muž navíc je partyzánskou legendou s živostí forem i nitra, s nutnou ambivalentní rozervaností údělu, s touhou po revoltě, přáním po odporu a chtěním po prožitku života. (07.09.2023)

Skvěle nasnímané akční scény, především ta závěrečná na mostě pomalu připomíná slavnou Duvivierovu akci. Výborný je především Michel Piccoli, trochu záhadný se zvláštnimi pacifistickými sklony. Bruno Cremer hraje nezvykle jednoduchou postavu velitele odbojové skupiny, takže nemá možnost natolik ukázat své nejsilnější hereckě stránky. Ostatní jsou prakticky zanedbatelní. Trošku mě mrzí, že Němci sdělí odbojářům, že je překvapí, protože rozumí francouzsky. Následně pak i mezi sebou komunikují francouzsky. Jestli se někdy v nějakém filmu hodilo použí více jszyků, pak právě zde, kde to k němčině přímo vyzývalo. (16.02.2020)

Génius Costa-Gavras a francouzská herecká extratřída v těžkopádně vyprávěném příběhu o válečných odbojářích. To, že režisér ve svých pozdějších filmech vyměnil válečnou akci za temné politické pnutí je jedině dobře, tady jeho budování uceleného dramatického oblouku ještě tak moc dobře nefunguje. Ale klobouk dolů před některými letecky snímanými, davovými a technicky náročnými scénami, které tvoří iluzi vskutku realistické filmařiny a které dnešním filmům zavšiveným umělohmotnými počítačovými efekty chybí jako sůl. (07.05.2022)

Film je spracovaný podľa románu Jean Pierre Chabrola Un homme de trop, (Príliš veľa ľudí) z roku 1958. Chabrol sa na jar v roku 1944 zapojil do francúzskeho hnutia odporu do tzv. Maquis FTP. Išlo o vidiecke partizánske zoskupenia francúzskych bojovníkov odporu, v dobe okupácie Francúzska v dobe 2. svetovej vojny. Spočiatku sa skladali z mužov a žien, ktorí utiekli do hôr, aby sa vyhli Povinným pracovným službám (STO) formálnej vlády vo Vichy, na zabezpečenie nútených prác pre Nemecko. Maquis sa organizovali podľa regiónov . Chabrol bol zapojený v brigáde Languedoc a s ňou sa dostal až do Berlína. Práve z tohto obdobia čerpal námet aj na tento výborný film. Dvanásti členovia Maquis odsúdení na smrť čakajú na popravu. Ale partizánska brigáda dostáva za úlohu vykonať výnimočnú operáciu a oslobodiť týchto 12. zajatcov. Operácia sa vydarila, zajatci naskočia do áut. Medzi oslobodenými je ale aj trinásty človek, ktorého nikto nepozná. Kto to je? Môžu mu dôverovať? Nie je to špión? To sa dozvieme alebo nedozvieme z tejto psychologickej drámy z obdobia 2. svetovej vojny. Záverečná bitka vo filme bola natočená na juhu Francúzska, ide o bitku o Viaduc de Gabarit a tieto zábery som videl už vo viacerých vojnových filmoch. (Most bol postavený v rokoch 1882 a 1884 podľa návrhu Gustáva Eiffela a má dĺžku 565 m). Film sa nachádza v databázach pod rôznymi názvami okrem originálneho Un homme de Trop aj ako Úderný oddiel, Príliš veľa ľudí ale aj Jeden muž viacej. (15.06.2018)

Partizánske filmy z obdobia II. svetovej veľmi často postrádajú to, čo Costa-Gavras využil v miere vrchovatej: nejednoznačnosť. Prevažujúca jednoznačná línia v ostatných filmoch: jednoznačne zlí Nemci vs. úplne kladní a dobrí partizáni tu dostáva vážne trhliny. Najmä v správaní sa rebelujúcich Francúzov, podnikajúcich drobné útočné výpady proti nacistom, sídliacich v obytných zónach miest a dedín. Partizáni oslobodia na smrť odsúdených účastníkov odboja. Jeden z nich však je navyše. Je nemecký špión? Nie je? Zastreliť ho? Nechať žiť? Rozriešeniu hádanky nepomáha zvláštne správanie tohto väzňa. Po prepade v miestnej banke ostáva partizánom navyše na krku postrelený milicionár. V meste pritom zo všetkých síl po partizánoch strieľaľ. Ako s ním naložiť? Je to správne? Neďaleko od partizánskeho úkrytu prepadnú nacisti zrúcaninu hradu s ďalšími ukrytými partizánmi. Pomôcť im za cenu straty vlastných životov? Alebo sa len bezmocne hľadieť na ich upaľovanie a popravy? Nejednoznačností film ponúka viac. Popri tom sú tu skvele zrežírované akčné scény. Najmä finálna scéna na visutom oblúkovom moste nad hrozitánsky obrovským údolím s riekou kdesi hrozne v hlbine, prelínaná bojom o úzky kaňon, stojí za pozretie (14.04.2021)