Exil

Videoklip andalúzsko-afrických rytmov natiahnutý na neúnosnú dĺžku. Vtiahnutie do deja sa nekonalo, pretože putovanie páriku na okraji spoločnosti za poznaním vlastných koreňov ponúka len bodové turistické atrakcie z bedekra nezávislých cestovateľov, čo chcú za minimum peňazí poznať život v rôznych kútoch sveta. Okrem niekoľkých krásnych, farebne a kompozične vyvážených záberov (krajina s cestou z nadhľadu v úvode, kvapka potu) a počúvateľnej hudby je film priveľmi plochý, postráda švih, humor a vierohodnosť. Mnoho záberov samoúčelných, zbytočných, ničnehovoriacich. Čo sa týka extatickej scény v závere - dokumentarista afrických domorodých rituálov Jean Rouch by sa podľa mňa len trpko pousmial. Miesto očistnej katarzie film ponúkol zväčša len prehrávanie a lacnú efektnosť pre všetkých, ktorým stačí kĺzanie po povrchu za sprievodu peknej hudby. (08.07.2005)

Výborně vybraná hudba, která je ve filmu všudypřítomná. Pokud není jiná příležitost k tomu, aby něco na plátně hrálo, pustí si hlavní hrdinové aspoň walkmana. I jinak je Exil pozoruhodnej a svébytnej příběh o "cestě domů", když už si žádné "doma" vlastně ani nepamatujeme. Některý scény jsou hodně působivý a (nejen) pro Evropana vlastně poučný. A Tony Gatlif pocitům svých hrdinů očividně rozumí. On sám se při natáčení filmu vrátil do rodného Alžírska po dlouhých letech, a z filmu je cítit, že ví, co chce říct (a protože vyslovit něco takovýho je téměř nemožný, říká to tak, jak to umí nejlíp - obrazem a hudbou). (13.12.2006)

Putování za vlastními kořeny, někdy „trochu“ oklikou, ale stále směr Alžír. Občas s příležitostnou prací, s náhodnými setkáními podobně kočujících lidí, a po seznámení s cikány v podstatě i bez peněz. Pro západní svět s pocitem vyděděnce, pro ten nově nalezený bez pochopení k jeho zvyklostem. Chápu, že z Francie do Alžíru je to pěkná dálka (zvlášť když nasednete na loď, která pluje jiným směrem), ale ke konci jsem si už odtrpěla každý kilometr, který „nám“ zbýval k cíli. (24.09.2005)

Ačkoliv všichni z Alžíru utíkají za svobodou a nadějí do Evropy, dvojici Zana a Naimu táhnou rodné kořeny opačně. Jejich svoboda spočívá spíše ve vzpomínkách, tedy alespoň Zanova. Naima si už tolik jistá není - a nejenom tím, kde nebýt cizinkou. K Tony Gatlifovy neodmyslitelně patří svoboda duše, léto, cikáni a snědý Romain Duris (že by jeho alter ego?). Ovšem neodmyslitelným prvkem všech jeho filmů je hudba - a nejen díky ní mám jeho filmy rád. Směsice cikánských, alžírských i tanečních písniček zní překvapivě stejně (čímž nám snad dává najevo, že kořeny máme všichni spíše v sobě), ať už jste u sebe na gauči či tisíce kilometrů daleko. Chvílemi mne hudba dostávala do tranzu, stejně jako výtečnou a živočišnou Naimu v závěru filmu. Ačkoliv film občas ztrácel rytmus a směr, stejně jako naši hrdinové při plavbě do Alžíru, tak já jim to odpustím, protože se také rád ztrácím. 70% film, 100% soundtrack. (31.01.2009)

Gatlifovy etnické příběhy mě dosud nijak zvlášť nezaujaly, ale tahle potrhlá road-movie to změnila. Může za to podstatnou měrou ústřední herecký pár a perfektně využitá hudba. I tak by to bylo za tři, kdyby mě nedostala nejdelší scéna celého filmu – rituální očistný tanec připomínající epileptický záchvat. Dvojice, která předtím poslouchala něco mezi hip-hopem a nabeatovanou world music, došla k hudebnímu zážitku, jaký ani ta nejalternativnější evropská hudba nenabízí a já na to koukal málem hypnotizovaně a podupával si nohama do rytmu. Dokonalý úlet. (25.01.2005)