Pomaľované vtáča

Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější v duchu své literární předlohy, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný... (25.09.2019)

Předně je třeba zbořit několik mýtů s tímto filmem spojených: 1) film není ani zdaleka tak brutální, jak by se mohlo dle hysterické kampaně zdát. Většina násilí se odehrává mimo záběr a otrlejšího diváka to nerozhází. Aureola brutálního filmu je způsobena jenom tím, že jsme tu takto ambiciózní film dlouho neměli, tudíž se o něm hodně mluví a mají nutkavou potřebu se k němu vyjádřit i ti, kteří by si podobný film nikdy nepustili (např. maminy na eMimino.cz). Stačí pár výkřiků typu "tři hodiny úchylného násilí pro sadisty, na to nepůjdu" a šeptanda si už žije vlastním životem. Nepomohly tomu ani přehnané první recenze z festivalů a vyjádření samotných tvůrců, zbytečně se připravili o diváky (a to jinak kampaň zvládli na jedničku, protlačit podobný film i do Cinema City Ústí nad Labem, kde obvykle kromě animáků a lidových českých komedií nic není, je husarský kousek). 2) "Devět minut dialogů" - toto je naprosto mimoňská charakteristika a nechápu, kdo a proč s ní přišel. Ano, ve filmu se mluví málo, nicméně mnohem víc, než jsem čekal. Ve filmu je přesně tolik slov, kolik je potřeba, žádné slovo není zbytečné. Ve filmu se stále něco děje, nejsou tam žádné přehnaně dlouhé záběry, a je to příjemné osvěžení oproti většině normálních filmů, které jsou zbytečně ukecané. Ano, pokud nalepíte všechny repliky za sebe, tak to těch devět minut asi bude, ale takové sčítání je nesmyslné. U normálního filmu by to bylo řekněme 30 minut, ale dosud pochopitelně nikdo neměl potřebu s takovou informací na diváka vyrukovat._______ A teď už k hodnocení: obdivuji Marhoula za to, že měl vizi a šel si nekompromisně za ní. Takový film jsme tu dlouho neměli a dlouho mít nebudeme. Každý záběr je umělecké dílo samo o sobě, herci všichni do jednoho jsou tak výrazní, že z nich nespustíte oči a žádná z cca 10 kapitol není zbytečná a obsahuje aspoň jednu scénu, která tne do živého. Bohužel jsem jich měl hodně vyspoilerovaných z recenzí, ale to je moje chyba. Konec jsem naštěstí neznal a je také velmi silný. Těším se na knihu. Je to film krásný ve své krutosti a krutý ve své kráse. Držme palce na Oscarech, tak nadějného kandidáta jsme tam od Želar (lol) neměli. (14.09.2019)

„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. (29.03.2020)

Nekonečná přehlídka toho nejhoršího, co jsou lidé schopni provádět jiným lidem (a zvířatům). Jednotlivé kapitoly jsou dost jednotvárné, takže celek je pak ubíjející. Hlavní protagonista v podstatě nehraje, což kromě pár minut v závěru nevadí. Všichni ti slavní herci se tu mihnou na pár minut a zase zmizí. Nejlepší je na filmu výborná práce práce kameramana, podpořená výpravou, kostýmy, střihem, zvukem a dalšími technickými kategoriemi. Někdy je prostě lepší zůstat u knížky (50%). (11.03.2021)

Ze všech výhrad, které k Ptáčeti mám a které se týkají snad všech složek filmu kromě zvuku a kostýmů, zmíním jen jednu - podivný, nefunkční rytmus. Ptáče prý odkazuje k staré kinematografii, prý k Vláčilovi, Kachyňovi, Tarkovskému, Klimovovi. Ale jděte. Je to naprosto dokonalý představitel současného "festivalového stylu", který se vyvinul nepochopením, ale přesto napodobováním Hanekeho, Dardennů a kluků z Rumunska. Ptáče je vyprávěno jako každý druhý "festivalový film" a průvodním jevem je právě kodrcavý rytmus spojený s neschopností vést diváka k nějakému hlubšímu uvažování nad dějem nebo čímkoli jiným. Divák si prý vše domyslí sám, jenže v tom filmu není podnětů, které by nebyly jen banální, není herců, kteří by zavadili o dojem autenticity, snad kromě Dyblika a Peppera (a toho koně). Neurážejme Vláčila, Kachyňu, Tarkovského, ale hlavně, HLAVNĚ, v tomto konkrétním případě hlavně neurážejme Klimova srovnáváním jeho sofistikovaného expresionistického díla s připrdle mondénním Nabarveným ptáčetem. (13.09.2019)