Pomaľované vtáča

Kontroverze kolem Nabarveného ptáčete je podle mě z velké části nafouknutá bublina a myslím, že ti odcházející diváci v Benátkách odcházeli hlavně proto, že se nudili a nebyl to film pro ně, jenže když se jich někdo zeptal na důvod, prostě se nechtěli ztrapnit a vymluvili se na nesnesitelnou brutalitu a už to bylo. Neříkám, že je film příjemná podívaná, to rozhodně není, ale je to skvělá podívaná a Václav Marhoul má rozum. Na plátně se tedy sice dějí ošklivé věci, nicméně skoro nikdy není zapotřebí je ukazovat přímo se snahou co nejvíce šokovat, mnohokrát je dokonce nepříjemnější to ticho před bouří, případně pouhý zvuk něčeho, co se právě odehrává mimo záběr. Asi nejvíce se mi na Nabarveném ptáčeti ale líbí, že je to stoprocentní světový film, ačkoliv se jím snad ani nesnaží být. Neexhibuje, soustředí se pořád na to, aby odvyprávěl špinavý příběh o cestě ze tmy na světlo, k čemuž mu výborní herci pomáhají stejně jako úchvatná kamera Vladimíra Smutného a Marhoulova vláčilovská režie. Není to pro každého, ale to je přece v pořádku. (16.09.2019)

Ten mlynář už je moc, to je fakt masakr. Ale že bych kvůli tomu odcházel z kina, to fakt ne. Lidi jsou trubky. Jinak brilantně nasnímané, brutální jako už dlouho nic, pečlivě vyprávěný prakticky bezeslovný film, přinejmenším tím, že hlavní postava vůbec nepromluví na ostatní lidi (mluví jen když je sám). Klobouk dolů před tím klukem. U rybářky bych ale asi vydržel (Júlia Vidrnáková) :)) Čvančarovou jsem nepoznal. (06.05.2020)

Václav Marhoul a jeho otevřený pohled na druhou světovou válku a jejího vlivu na "normální" lid. Film mi nejednou připomněl ruskou klasiku Jdi a dívej se, ale tam kde tento film šokoval atmosférou a pocity hlavního hrdiny, Nabarvené ptáče zkouší šokovat naturalistickým ztvárněním hnusu a brutality všeho druhu. Bohužel ale vydloubávání očí lžící, znásilňování a incest, už dnes jen tak nevyděsí a tak vše působí dost samoúčelně a jediné co sem si z filmu odnesl, vyjma nudy, bylo to, že se za války ze všech stali magoři. Potenciál byl obrovský a Marhoul jako režisér ví co má dělat, ale nějak to nedokáže přenést, do výsledného projektu. (12.06.2020)

Jdi a unuď se ryloudyt – Haličská edice o trampotách iritujícího vesnického židomongoloida s komunikační poruchou na válečném polsko - ukrajinském pomezí, kterého v jednom kuse někdo týrá, bije a snaží se ho zabít, píchaj ho pederasti a znásilňují degenerované vidlácké nymfomanky, ať se vrtne kamkoliv, je úmornou Marhoulovou plagiátorskou masturbací obrazem a urputnou snahou o holokostního Vláčila. No moc se nepovedlo. Což je docela škoda, protože po řemeslné stránce tomu opravdu není co vytknout a některé obrazy jsou vskutku atmosférické, uhrančivé až sugestivní. Mít tak v zádech dramaturga, a především soudného nůžkaře, který by to tříhodinové černobílé honění zkrátil o balastní cancy, sáhodlouhé sebelaskací záběry haličského venkova a strnulých čumilů do blba tak na humánních 90 až 100 minut, mohla to být docela pecka. A nechápu motivaci těch pár profláklých držek, co si do toho 1000 a více kilometrů přiletěly zaštěkat. Štellan se s kameným xichtem projde minutu po kolejích a vystřelí z pušky, Bery Pepř posedí dvě minuty na stromě a vystřelí z pušky, Kajtl předvede dohromady deset vět s přízvukem, frázováním a dickcí ukrajinského retarda, který se hluchému Polákovi snaží vysvětlit cestu do Lvova, a zaplaťsatan, že ten částečný fulftrontál Pitky Čvančarové netrval příliš dlouho. I tak to byl nejhrůznější a nejbrutálnější moment z celého toho martýria. O veskrze závadné předloze pšonkovského patologického narcise, sedmilháře a demagoga raději pomlčím, dosud se mi skoro povedlo neříct jediné sprosté slovo, kurva. Prostě krásně natočený rohypnolizující řiťobol, místy směle soupeřící s dvouhodinovým okopáváním brambor na jeden záběr v Satanském tangu. (07.05.2020)