Svätá hora

Experimentálny film natočený za priamej finančnej podpory Johna Lennona a Yoko Ono. Jednotlivé obrazy sú silne surrealistické a dávajú spomenúť na staré časy, kedy hojne frčalo LSD. Niektoré scény majú jasné vyznenie, ale naopak mnohé ďalšie scény sú tu vyložené odporné a zvrhlé. Napríklad scéna rezania varlát, ktoré si tu jedna z postáv skladá do svojej zbierky, scéna kedy tu hlavný alchymista filmu (ktorého hrá samotný Jodorowsky) vyrába zlato z ľudského výkalu či scény s "automatom lásky". Niekedy som až zíral aké úchylárne sa v tomto filme nachádzajú. Až mi na um prišiel niektorý z filmov od Pasolliniho. Navyše film po celú dobu nepokryte nudí. Hlavne v záverečnej tretine, kedy nastáva ono putovanie k titulnej svätej hore už film pôsobí ako čistá paródia. Priznám sa, že som tento film nakoniec dopozeral len so silným sebazaprením. A je viac než isté, že už si ho nikdy nepozriem. (18.11.2015)

V každém projektu 100 se objeví alespoň jeden film, který lze svým obsahem nebo formou považovat za tak trochu více nekonvenční. Minulý rok to byla skvělá maďarská Taxidermia, letos je to Svatá hora Alejandra Jodorowskeho. Vysoká úroveň uměleckého zpracování je nám jasná hned po první scéně. Hned po začátku jsme zasaženi vlnou do absurdních výšek vyhnaných bizarností, které si s přílišným násilím rozhodně hlavu nedělají. Ukřižované ovce, opancéřované žáby, hromadné vraždy a všude okolo rozjásaní turisté, kteří si vše natáčí na kameru. Příběh tu není podstatný. Avšak každá scéna, ať už jakkoli absurdní, působí dojmem, že má ve filmu své pevné místo. Děj je přímo nabitý symbolikou a odkazy a svým způsobem reflektuje problémy současného světa. Postupně film začíná upouštět od své zpočátku vážně se tvářící masky a dospěje až ke konci ala Monty Python. Paradoxně je to možná odlehčený konec, který z celého filmu dělá mírně rozporuplný zážitek. Pro mě ale určitě jeden z nejlepších uměleckých filmů a zážitek na celý život. (23.02.2008)

Psychedelicky symbolická alegorie na náboženství a moderní společnost, tedy spíše surrealistická satira na ni. Brutalita Hyeronyma Bosche potkává zfetované sedmdesátkové New Age, a geniálně vypointovaným poselstvím na konci vše bourá v duchu krásně trololo postmoderny. Jodorowski je fantastický magor. 8/10 (04.03.2019)

V jednu chvíli jsem si říkal, že se tento výtvor absolutně nedá hodnotit, nicméně když jsem dal Mezihře a Andaluskému psovi pět hvězd, těžko sem mohu vložit jiné hodnocení. Podobně jako u Mazací hlavy (kde to přiznal i sám Lynch) neexistuje jednotná interpretace, příběh je neschopen jakéhokoli převyprávění - obsahuje mnoho uměleckých, politických či emperických vlivů, postupem času se mi Jodorowského opus magnum asi nejvíce vykrystalizoval jako na orwellovská utopie, která kritizuje podobným stylem jako Šlépěje Jakuba Demla - věřím, že českému spisovateli s povahou Mrzouta ze Šmoulů by dílo padlo do oka. Nacházím zde reflexe květinové revoluce, hnutí hippies, fašistického Německa, vojenské diktatury, kubánské politiky, mayské kultury, vykládání karet, hinduismu, křesťanství, experimentální erotiky a samozřejmě nesmí chybět synagoga s kulisami podobnými těmi ze Studia Kamarád či Kuřátek. Stejně tak přemýšlím nad tím, co všechno Alejandro viděl či četl - chtěl bych být v biografu a sedět mezi Kubrickem a Lynchem, zajímaly by mě glosy Buňuela, Felliniho nebo Argenta, určitě se zde inspirovali také pánové Tarantino, Tsukamoto nebo Vorel (trpaslík kouřící THC), během projekce také padla jména typu Breton, Beckett, Klíma, Dalí, Munch... a aby toho nebylo málo, některé situace jakoby pan režisér konsultoval s Monty Pythony či Milošem Macourkem. Celé to ale není nějaký sled nesouvisejících scének, kdy by si tvůrce říkal - "tak, a teď slepím kanagonem brýle s mixérem a budu to považovat za umění", film obsahuje základní dějovou linku a je syntetický v duchu základní definice filmu. Ač gradace v závěru trochu zvolní, je i tak užitečné sledovat každé políčko, jelikož, jak už jsem naznačil rozsáhlým výčtem jmen výše, každou chvíli se mění vnímání celku jako takového. Stejně bych se vyjádřil o závěrečné pointě, která převrací smysl uplynulých dvou hodin. Občas jsem si tedy nebyl jist, co s tím, ale už od circa páté až desáté minuty filmu mám jasno, že od této chvíle budu místo "Co to je?" říkat "Svatá horo!" - tak výrazně se vryl tento chilský tvůrce do mé paměti. P.S. Nevěřím, že Tetsuo nastavenou laťku překoná. (22.05.2010)

Film, jenž se přizná sám k sobě, změní svůj konec v počátek, a stane se tak sám mýtem, který zpodobňuje i vytváří: oba stojí na retroaktivním sebezapomnění lidstva, které tkví v jediném – zapomínání fikce, kterou tvoříme, a vydávání jí za realitu, do které se rodíme. Fikce a mýty se rodí jedině zpětně, dnešek plodí Kristy takové, o jakých sníme, a proto závěrečná metafikční katarze otevírá divákovi dvě iniciační cesty: jednak nezapomínat, že film není nikdy než jen hrou a stínem, byť by dvě stě let buržoazní ideologie „Realismu“ vydávala svoji stínohru za okno do skutečnosti; ale hlavně nezapomínat, že konec tohoto filmu je počátkem dějin, jež žijeme, tak jako si každá společnost zpětně fabrikuje mýty vlastního počátku, jimiž se chlácholí na cestě do hrobu. Kolektivní nevědomí se tu nezračí právě proto v ničem jiném, než trochu paradoxně pro čítankového Junga, k němuž ostatně Jodorowského vztah později zaslouženě zvadnul, v tom, že je v dějinách neustále měněno a pokud je v jeho odpudivé přitažlivosti něco vidět, tak jen to, že touha zároveň přitahuje i děsí a bolí i když ukájí: citát Josepha de Maistre „každý národ má takovou vládu, kterou si zaslouží“, lze změnit na „každá společnost má takové mocipány, po nichž touží“, ovšem pouze s vědomím toho, že nevědomí lidí je nutí zapomínat toho, že rubem jejich touhy po spravedlnosti, vznešenu a životě jsou obscenita čiré moci, exkrementy a smrt, které u jejího zrodu vždy neodvratně stály. A tak je mají, od počátku všech věků každou vteřinou, i dne 6.12.2020, i dne… (06.12.2020)