Šepot srdce

Na pozadí krásné zlidovělé písničky, kdy má snad každá země svou verzi, postavený milý anime film o nelehkostech dospívání a klasickém vzdorování povinnostem za cenu toho, aby mladý snílek dosáhl svého cíle. Já jsem ale bohužel přes všechny tyto klady čekal od filmu nějakou větší emocionální nebo alespoň zvratovou bombu, on ale místo toho prostě jen hezky plynul a nic extra zásadního se v něm vlastně nestalo. [viděno na Netflixu 4.4.2024] (04.04.2024)

To byl ale krásnej film. Chvíli mi přišlo, jak u nich plynou týdny, tak i u mě se děje tak, jako bych ty týdny s nimi prožila. Ale konec byl stále daleko - v tomhle případě to vůbec není špatně. Nejlepší výměna názorů: "Já jsem si ho představovala jinak, tichého, klidného..." - "Čteš moc knížky!" - "Asi jako ty!" Kdo neviděl, nepochopí, ale doporučuji pochopit :-) U téhle scény jsem se opravdu bavila. Vůbec jsem se tak nějak bavila u celého filmu a to je to jeden z těch typů, kde se ukazuje obyčejný život, každodennost, jenomže zde je to podané tak krásně... skoro jako bych tam byla a všechno viděla, skoro jako bych byla vítr, který je ovívá, slunce, které na ně zaří, hvězdy, které na ně shlíží... Opravdu nádherný film. A ten konec byl subarashii! (14.07.2009)

Pokud čekáte typické Ghibli dílko, tak můžete být snad i trochu zklamaní, protože Whisper of the Heart působí velmi civilním a minimalistickým dojmem. Rozhodně nedostanete velký vymyšlený fantasy svět a jeho následnou epickou záchranu, spíše příběh mladičké dívky, která prochází menší (ne, vlastně ětší) osobnostní krizí. Stále však roztomilou, film si diváka podmaní citem a atmosférou, žádné Perfect Blue či podobné japonské anime psycho jako vystřižené od Kona se za rozervaností malé Shizuku naštěstí neskrývá. Není mi tedy vůbec s podivem, že režisér Kondô měl velkého mistra Mijazakiho nahradit v čele studia, o to větší ztrátou pro film bylo jeho brzké skonání v pouhých 47 letech. 70 % (01.05.2015)

„Konničiwa! Wataši wa Cukišima Šizuku desu. Je mi 14 let a moc ráda čtu. Nedávno jsem zjistila, že většinu z knížek, které mám z knihovny, si přede mnou půjčil jakýsi Seidži Amasawa. Zajímalo by mě, jaký asi je... Ha, oslí můstek: To mi připomíná, že má nejlepší kamarádka Júko Harada se zamilovala do jednoho kluka ze třídy, jenže dostala milostný dopis od jiného, takže je z toho chudák celá nešťastná. Kéž bych jí mohla nějak pomoci. Před pár dny se k nám domů nastěhovala moje starší sestra Šino. Hrůza! Pořád chce, abych s něčím pomáhala a učila se. To mamka a taťka mě takto nedřou. Mám je ráda. Byli by rádi, kdybych šla po střední škole na univerzitu, jenže ja vůbec netuším, co bych chtěla dělat. Možná by mě bavilo psát, ale ještě jsem to moc nezkoušela, protože si myslím, že nemám talent. Připadám si trochu jako Kiki z mého oblíbeného filmu. Včera mě ségra vyštvala ven, abych donesla taťkovi do práce oběd, ovšem skoro bych jí za to měla poděkovat. Ve vlaku si ke mně totiž sedl tlustý kocour, který zjevně cestoval sám! Bylo to kouzelné. Musela jsem zjistit, kam míří, takže jsem vystoupila s ním a sledovala ho. Několikrát se mi na chvíli ztratil, ale vždy jsem jej opět zahlédla, až mě dovedl... Kam? To vám pošeptá srdce. Sajonara!“ 8+/10 (16.03.2007)

Ghibliové zkrátka umí ty nejkrásnější pohádky na světě, a nepotřebují k tomu ani žádné efekty a kouzla. Naprosto civilní, až banální příběh, k tomu jedna baculatá kočka a úplně to stačí. V zachycení Tokia tu vidím i předobraz Šinkaiových filmů. Jakožto knihomola pobavila diskuse o přechodu z katalogových lístků na čárové kódy a překvapila těsná blízkost kuchyně, pracovního stolu a obří knihovny v domově Šizuku. Takže klidně přivřu oko a dorovnám do čtyř. (23.11.2020)