Porco Rosso

Počáteční miyazakimánie, kterou ve mě vyvolalo několik silnějších kousků, byla ne sražena, ale utlumena zjištěním, že je to jen člověk. Po pár (relativně) slabších kouscích ale přichází slušná čtyřhvězdička. Mohlo to být hravější, nebo to mohlo být velkolepější, takže mi to bohužel ke skutečné spokojenosti přijde moc "mezi". Ale aspoň je to zase pořádná podívaná.. (24.06.2010)

Porco Rosso se sice přímočaře hlásí ke světu dospělých z Miyazakiho filmů hlasem nejsilnějším, ale nevidím v tom žádnou jeho výhru. Získal se tím sice prostor pro cynismus a černý humor (hlavně ovšem pro — byť platonickou — lásku mezi mužem a ženou), tento u mistra vzácný potenciál však skromně zmírá pod hromadou rozevlátých pirátů a jiných taškařic, snad aby to nevypadalo, že bere sám sebe příliš vážně. Hluboký v srdci žal, na tváři lehký smích... vždyť víme. Ani trochu hloupý snímek, ghibliovsky pěkný, s mnoha kvalitami atd. Jen se v něm na můj vkus příliš nesourodě mísí komediální a „noir“ scény, hlavní tajemství zůstávají tajemstvími i po závěrečných titulcích a Miyazakiho četná poznávací znamení to nezachraňují, spíš naopak. Zkrátka mě to neuchvátilo. Rozpolcená slabší trojka. (02.03.2013)

Balada o létání z doby, když se to ještě považovalo za dobrodružství. Díky Mistře, tohle mě chytilo u srdce. Niterný dojemný příběh o vzdušných soubojích nad Středozemním mořem zasazený do doby 30. let minulého století. Z italského prostředí, které je zmítáno krizí doslova číší temné stíny fašismu a militarismu, ale z filmu přesto dýchá duch svobody a touha po volnosti. Hlavním hrdinou je růžový vepřík Porco Rosso lovec lidí, který létá na červeně zbarveném létajícím člunu a prohání vzdušné piráty, kterých je obloha plná. Za svou zvířecí podobu vděčí kapitán Marco Pagoto tajemnému prokletí. Jeho úhlavním soupeřem se mu stane tajemný americký pilot Donald na hydroplánu Curtis, s kterým změří síly nejen v oblacích, ale i v dramatickém pěstním souboji. Prostředí ostřílených vzdušných jezdců zjemňují dvě křehké ženy. Jednou z nich je majitelka hotelu Adriano a okouzlujícího hlasu Gina, která má oči jen pro Porca a pamatuje si ho ještě s lidskou tváří. Dětský nevinný prvek zastupuje mladá zrzavá slečna, mechanička Fio Pikolo, která se stará o spolehlivost červeného aeroplánu. Na filmu je znovu poznat smysl pro nejmenší detail a mystické protiválečné prvky. Malebná muzika a vysoká akrobacie v leteckých soubojích se snoubí v harmonickém souznění. Létání nikdy nebylo krásnější. (22.02.2013)

Řekla bych, že je tento snímek z režie H. Miyazakiho nejvíce a neprávem přehlížen. Nejsou v něm žádné lítající zámky, nadpřirozené bytosti ani divy přírody. Hlavní hrdina si místo fašistické kariéry vybral prasečí podobu a tím všechny nadpřirozené prvky ve snímku hasnou. Je to ale zároveň nejvyspělejší film ze studia Ghibli, který má obrovské kouzlo i bez toho nadpřirozena. Porcellina si přes jeho vzhled musí oblíbit opravdu každý, stejně jako ten vynikající soundtrack! (20.03.2010)

O príbehu a jeho vyznení tu už iní popísali vcelku dosť a fajn. Ja sa zameriam na iné, na to čo ma zvlášť potešilo, dá sa povedať bez ohľadu na dej. Začnem trošičku zoširoka. Ľudia sa vo všeobecnosti často do ošípaných obúvajú a hanlivo si o nich nadávajú (napríklad: "Fúj, Ty si ale prasa, zase si si prdol!" prípadne: "Tá sviňa špinavá ma zase podviedla!"). Hajajo Mijazaki vyzdvihol, že prasiatko nielenže morálne stojí nad armádou ľudských mamonárov, stále fašistickejších zástupcov moci a armády, ale stojí nad nimi i doslova, vznešene si poletujúc nad nenávisťou sa zožierajúcou ľudskou cháskou v oblakoch. Pre očistenie inteligencie a hrdosti prasiatok (hoci v tomto prípade len premenených) nemohol urobiť nik nič viac. Škoda len, že o pár rokov neskôr ten istý režisér využil v Ceste do fantázie premenu človeka na prasa v duchu prevládajúceho stereotypu, ukazujúceho svine ako nenažrané stvorenia bez akéhokoľvek rozumového úsudku a chápania. (04.06.2013)