Lovec jeleňov

Je mi trochu s podivem, že v době, kdy ještě neexistovalo mnoho válečných filmů z Vietnamu (vím o jednom), se Lovec jelenů vydal hned tou alternativní cestou, tedy nesoustředil se ani tak na válku samotnou, jako na její důsledky a vliv na lidi. První housle v něm nepochybně hraje propracovaná psychologie postav, ty jsou dobře napsané a ještě lépe zahrané (De Niro + Walken)... Jako blesk z čistého nebe udeří válka nejen do lidiček ve filmu, ale i do diváka, neboť po dlouhatánském vykreslování předchozího života postav se jedním ladným střihem přepneme přímo do zvěrstev Vietnamu a "kultovní" nedobrovolné ruské rulety, která když už nezničí život okamžitě kulkou, tak ho aspoň zdevastuje následujícím psychickým traumatem... Nic proti tříhodinovým filmům, ale první třetina, zejména svatba, určitě nemusela být tak zdlouhavá. Na svou dobu je Lovec Jelenů úžasné dílo, ovšem pozdější Stoneoův Narozen 4. července ho, troufám si říct, překonává (i když samozřejmě ne ve všem). 8/10 (08.09.2008)

Miluju Lovce jelenů. Neznám lepší a uvěřitelnější film o přátelství a traumatu, které navždy mění život těch co jej prožijí. Když jde parta Mikea a Nika po práci do hospody na panáka, nevidím bandu herců, ale letité kámoše, kteří v životě nemají moc krom sebe samých. Naprosto dokonalých scén a témat je ve filmu celá řada: dvacetiminutová svatba (kterou nesledujete, ale jste v ní) , ruské rulety (obě dvě), Mikeův návrat domů a nakonec pohřební hostina v Johnyho baru... Mě ty tři hodiny vždycky utečou jako voda. 100% (29.10.2006)

Velenudný rozjezd (svatba, lov) se po přesunu do Vietnamu změní v parádní drama (ruská ruleta v zajateckém táboře), které sice po návratu domů zase upadne do nudy, ale na konci se film ještě zablýskne vynikající scénou, kdy de Niro hraje naposledy ruskou ruletu s Walkenem. Bez rychloposuvu bych ten film nikdy nedal. Holt, Cimino. (16.10.2006)

Schválně, kolik si vybavíte amerických filmů, které začínají scénou v továrně a jejich hrdiny jsou dělníci, řadoví zaměstnanci živící se rukama? Příběhy bílých límečků, právníků, lékařů a businesmanů se americká kinematografie jen hemží, ale na mapování osudů "blue collars" byla víc než skoupá. Lovec jelenů je považován za jeden ze tří nejzásadnějších filmů o vietnamské válce, já ho vždy mnohem víc vnímal jako jeden z nemnoha snímků o chudých bílých mužích, dnešních voličích prezidenta Trumpa. Budu asi jeden z hrstky filmových diváků, koho víc zajímá první část filmu věnovaná partě kamarádů z jedné slévárny, jak se baví po práci a slaví svatbu jednoho z nich. Válečná část zaujímá ve skutečnosti jen malý díl snímku a ještě k tomu ten nejméně zdařilý. Zařazení branců z jedné lokality do téže jednotky možná patřilo k praxi americké armády, zajetí skupiny kamarádů a jejich společný útěk už ale zavání typickou filmařskou účelovostí. Nedělám si nejmenší iluze o tom, že by Vietnamci se svými zajatci zacházeli v rukavičkách, neměli k tomu ostatně důvod, ale že by likvidovali Američany tak marnotratně, se mi nezdá - představovali příliš cenné zboží a propagandistický trumf. Motiv ruské rulety sice do hazardem nasáklé jihovýchodní Asie zdánlivě patří, ale že by jí propadl voják, který právě přežil frontové nasazení a sáhl si na dno, mi přijde z psychologického hlediska nesmyslné. Chápal bych narkomanii, sklon k násilí či neschopnost se znovu začlenit do komunity, ale tohle? Motiv ruské rulety mi zkrátka přišel vždycky umělý a výrazně rušivý, Nickova vykořeněnost se dala popsat realističtějším způsobem. Z filmu mi nakonec nejvíc utví pár působivých scén ze Saigonu těsně před pádem režimu a hvězdné herecké obsazení. Že bych si ho ale spojoval s nějakým vyjímečným diváckým prožitkem, říct nemůžu. Pro běžného diváka bude navíc problém se stopáží a tempem, 183 minut je vážně velké sousto. Lovce jelenů nevnímám jako válečný film, spíš jako drama o generaci amerických mužů, jejichž mládí (de)formovala válka ve Vietnamu. Celkový dojem: 60 %. (13.06.2017)

Přiznání uživatele: Čekal jsem osm let než to řeknu. Tohle je nejlepší film, který jsem ve svém životě viděl v kině. Budu rád, když se to změní, ale mám za to, že už nejspíš ne. V roce 2012 jsem byl poprvé na festivalu v Krnově. Od té doby se tam snažím jezdit každý rok, protože mám za to, že lidsky i filmově pro mě nic lepšího neexistuje. Mám rád uzavřené světy, americkou kinematografii, halloumi a pohraničí. A taky jsem trochu konzerva. Tehdy nám jej pustili v sobotu večer. Kino bylo narvané, úvod zdůraznil, že kopie je blow-up a trochu načervenalá, promítač to založil a jelo se. Často se přistihnu, že lituju, že jsem tolik filmů zkonzumoval tak brzo a tak hromadně, že už sem tam z archivů musím hodně dolovat. Ale pak si uvědomím, že jsem jich hodně nepochopil a vždycky si je můžu pustit znova. Tedy ne pustit, ale objevit a prožít. To byl tehdy i případ Lovce jelenů, kterého jsem jako mladší dal ve filmovém klubu na ČT2 a jako spousta lidí jsem myslel, že to snad nikdy neskončí. Tentokrát to ale fungovalo jinak. Vzpomínám si, jak se mi na několika místech chtělo brečet, jak jsem nevěděl co dělat s tou neskutečnou tenzí, kterou jsem s těmi lidmi zažíval a jak bylo v sále to absolutní, hrobové a hodně napjaté ticho až do konce závěrečných titulků. Takový společný prožitek jsem zažil jen párkrát v životě a vím, že se mu v mých očích v rámci umění nic nevyrovná. Ten film ve mně zůstal. Ukázal mi tehdy něco, co jsem si ani nedokázal představit, a to jak lehce, trvale a ne zrovna k dobrému se může změnit lidský život. Ukázal mi hodnoty o kterých jsem předtím nepřemýšlel. Ukázal mi válku jinak, než jsem ji do té doby vnímal. Šli jsme se po projekci obratem opít. Pamatuju si kamarádku, která jako první promluvila a řekla, že musíme jít na panáky. A stalo se. Nemluvili jsme o tom, příliš jsme to neanalyzovali, ale věděli jsme, že jsme spolu něco zásadního prožili. Jsem a budu za to vděčný. A možná si Lovce jelenů někdy pustím znova a budu zase tancovat na stole a pokoušet se o zpěv „Can’t také My Eyes of You.“ (09.04.2020)