Paríž, Texas

Snímek Wima Wenderse Paříž-Texas jak už napsal Ekvizitor byl natočen výhradně jen v USA. Také v sobě spojuje rysy žánrově pevNě daných amerických filmů s vypravěčským uměním autorských filmů evropských. Travis (Harry Dean Stanton) se po asi pěti letech znovu setká se svým synem Hunterem, který žije u jeho bratra Walta (Dean Stockwell). Následné sbližování otce se synem je obtížné, ale nakonec se přeci jenom oba společně vydávají hledat chlapcovu biologickou matku. Objeví ji až v jedné peep.show v Houstonu. Tam si Travis a Jane (půvabná Nastassja Kinská), odděleni jen nějakou průhlednou stěnou, vyprávějí své životní příběhy. Později se spolu domluví na schůzce v jistém hotelu, ale když pak Jane na setkání přijde, čeká tam?...Dokončení ve filmu. Opravdu půvabné road movie s takovým milostným příběhem, záběry okolní přírody smyslově souzní s citovými stavy hlavních hrdinů, které byli pak pro mě jako pro diváka daleko pochopitelnější. Pro mě zcela určitě to nejlepší ještě společně s Buenou Vistou, co se mi zatím od tohoto tŕežiséra podařilo shlédnout. (24.11.2006)

Vyrabuje hlavu a zmizí. Zmizí z plátna, ale ne z vás. Paříž, Texas je tichá balada, která krouživým pohybem vyvolá pocit pomatenosti, aby se po pár zmatečných situacích stala ohromným pomníkem pro všechny osamocené a láskou rozervané obyvatele této planety. Jsem šutr, když jde o citové vydírání vyvolané úpěnlivými pohledy herců do kamer. Rychlík Paříž, Texas mě vyhodil na nástupišti, kde nebylo živáčka a nechal mě tam přes noc. A já se bál. Neměl jsem totiž nikoho, kdo by mě držel za ruku... Travis taky ne, a proto jsem s ním soucítil, až do roztrhání svého pyžama. V tu chvíli byl mým spojencem... Filmovým hrdinou! (11.03.2010)

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol) (13.05.2018)

Od Wenderse znám působivější filmy, ta moje čtvrtá hvězda je spíš z nostalgie za návštěvami filmových klubů v časech mého kinematografického dospívání, kdy mi podobné kousky přišly bezedně hluboké, hustě atmosférické, vysoce poetické, téměř esoterické... Ale dneska už jsem střízlivější a vidím to tak, že začátek je tajuplný a slibující, střed středoproudový a rozvláčný, závěr (kabinková scéna) i přes svůj nepříliš důvěryhodný pathos příjemně melancholický. A celkově mi film nepřijde už tak bezedně hluboký, ale i sem tam trochu mělký. Každopádně má příjemný hudební doprovod a Aurore Clément má ten nejkouzelnější francouzský přízvuk, jaký si umím představit. (31.07.2014)

Rozhodně pěkný, silný, citlivě natočený a adekvátně ukončený příběh. Sice trochu čitelný, ale to by až tak nevadilo. A vlastně ani to brutálně pomalé tempo vyprávění není příliš na škodu. Ovšem to by ten film nesměl mít přes 140 minut (bohatě by stačilo cca 100). Takhle bohužel snímek začne dříve nebo později působit rozvlekle a utahaně a divák si pak vlastně ten katarzní a dojemný závěr ani moc neužije, jelikož je z předešlého sledování už moc unavený (nechci napsat přímo 'znuděný'). 60 % (18.08.2009)