Paríž, Texas

V jednoduchosti je síla. Příběh začíná tak tajuplně (Kdo je ten neznámý muž? Proč mlčí? Co se mu stalo?) a Win Wenders potvrzuje, že zná dokonale scenáristické řemeslo a postupné dávkování informací a emocí. K tomu přidává svůj „zasněný“ pohled, jaký se mi líbil v Nebi nad Berlínem, trošku si sem tam vypůjčí něco od Lynche, a přitom stále dodržuje filmařské principy, které ještě povyšuje - naprosto dokonalá scéna, kdy Travisům obličej v kabince překryje ten Janin, ale také třeba drobné detaily, jako že syn udělá stejný pohyb prohrábnutí vlasů rukama jako Jane a dokonce mají oba na sobě stejné oblečení stejné barvy. A když jsme v Texasu, kurnik, začne nejen znít country hudba, ale dokonce i celé to Travisovo vyprávění v kabince má schéma country písniček, kde nejde o hudbu, ale vyprávěný příběh (viz třeba u nás dívka s vlasem medovým - tu písničku mimochodem, protože má mystično rád, bych doporučil synovi, až to tady bude číst). Wenders si pohrává i se symbolismem - někdy nejsou lidé schopni si věci říct z očí do očí, ale je mezi nimi „zástěna“, zde ve fyzické, skutečné podobě. K tomu skvělá kamera, která se akčně netřepe, ale dokáže velmi působivě zarámovat obraz. Příběh sám je uvěřitelný, velmi dobře zahraný, postavy jsou životné, promyšlené, mají svou hloubku charakterů, celý příběh dává smysl (včetně pěšího putování, což by bylo na delší rozbor, ale Pavel Juráček nebo Miroslav Macháček také milovali dlouhé pochody - ono to člověku tak nějak utříbí myšlenky a pohled na život.) A dokonce je v konci zrnko naděje, protože ještě pořád, nezapomínejme, je tu ten pozemek v Paříži, Texasu. (07.12.2019)

Definitívne musím skonštatovať, že Wenders u mňa nemôže s ničím zabodovať, pretože používa filmovú reč, ktorá mi je bohužiaľ vzdialená. Art neznamená automaticky nudu a nuda neznamená automaticky art. V tomto smere sa ešte tento kultový film drží vcelku dobre, zmena prostredia zo šedivého Nemecka do texaskej púšte je príjemným osviežením. Stále je to ale normálny film, kde žiaden špeciálny art necítim a možno je to tak dobre, keď máme možnosť Wendersove filmy chápať všetci. (19.06.2012)

Ten film je velmi dobře natočený a samozřejmě i velmi dobře napsaný, ale díky jeho pomalému tempu jsem se do něj prostě nemohl dostat. Harry Dean Stanton je zde naprosto skvělý, jeho dialog s Nastassjou Kinskou je ozdobou filmu, ale ve mně to prostě potřebné emoce nevzbudilo, respektive ne v takové míře, jak by mělo. (09.07.2015)

Tak něco takového jsem opravdu nečekal - Wenders mě vždycky překvapí. Například se mi na mysl dere otázka: Jak mohl celý film vzniknout ve francouzsko-německé koprodukci, když se celý odehrává v USA? To ale není tak podstatné. Co však podstatné je, je fakt, že se jedná o silné drama s poněkud mysteriózními prvky, po jehož skončení si možná budete klást víc otázek než na začátku, kde se z pouště vynoří neznámý mlčenlivý muž se ztrátou paměti, který nám jen velmi pozvolna objasňuje své tajemství. Zkrátka: krásný, byť místy poněkud zdlouhavý film se skvělou atmosférou! A hudba připomínající Jarmuschova Dead Mana vám bude znít v uších ještě dlouho po závěrečných titulcích. (21.10.2005)

Jeden z těch filmů, které nastupují jako pomalu působící omamné látky. Naléhavý tón, který ve mně rezonoval několik dní po vidění, v rozpětí od absurdní balady až po nejtvrdší drama o lidských citech, zprvu na mysl diváka příliš netlačí. Možná je to pomalým tempem filmu, který má rád dlouhé záběry a nechává říkat svoje postavy zdánlivě zcela zbytečné věci, možná je to tím, že vypráví o posedlosti, útěku a bolestné pokoře, kterou si vyžaduje znovužití. Tedy o věcech, které jsou časté, ale zdaleka tak často se o nich nemluví. Jak řekl sám Wenders, vypráví o lásce bez přítomnosti (viditelné) lásky. A taky je tu můj černý kůň Harry Dean Stanton, ideální člověk do role chlápka, který poznal, propadl peklu posedlosti, odešel a znovu musel potkat, aby mohl znovu žít. Tak vznikl příběh o muži, který roky chodí bez cíle pustinou, nemluví a vlastně už neví, kým je. Po impulsu v podobě návratu do civilizace začíná cesta za možným vykoupením, která končí geniální scénou "za zrcadlem". Dlouhá a statická chvíle, v níž Travis vypráví do telefonu příběh svých pocitů, zatímco netušící tvář Jane postupně podléhá vědomí, kdo sedí za sklem, patří k nejsilnějším filmovým závěrům, co jsem kdy viděl. Nádhera. (23.06.2008)