Paríž, Texas

Pomalé a poetické. Harry Dean Stanton je v postave Travisa perfektný. Film uteká veľmi pomaly, bez výraznejšej dramatickej scény. Stavia na emóciach, ktoré sa neukazujú hneď a explicitne, ale ktorých prítomnosť vieme vytušiť vo väčšine scén. Film je pútavým skĺbením filmových obrazov a až divadelných dialógov( veď Sam Shepard) v dokonalej symbióze medzi týmito dvoma umeleckými druhmi. Wenders je režisér, ktorý skúma, ktorý experimentuje, posúva hranice svojich výrazových prostriedkov a možností krajiny z ktorej vzišiel a pripojil sa filmami ako Nebo nad Berlínom a týmto krásnym kúskom k filmárskej špičke s vlastným rukopisom a vlastnou poetikou. Finále s Nastassjou je tak čarosmutné, až to vháňa slzy do očí. Krásny film. (17.09.2017)

Na môj vkus to bolo síce príliš pomalé a celkom dlhé, no samotná ponurosť a bez cieľové "žitie" hlavnej postavy ma držala pred plátnom. Moja žena sa trocha nudila ale obidvaja sme sa zhodli na tom, že tento pohľad na vzťahy a rozklad hodnôt, funguje v spoločnosti aj dodnes, ba je to ešte horšie. Troch dynamiky a kratší strih by som bral radšej, ale bez tak ide o vynikajúci sociálno-psychologický film. (12.10.2018)

Chviličku jsem tomuto snímku přivykal, ale přesto se mi tak nějak líbil od začátku. Nejlepší část je suverénně ta, když Travis s Hunterem pátrají po Jane a následné Travisovy návštěvy jejího zaměstnání, přičemž opravdu nejlepší je vyprávění příběhu přes zrcadlo. V této pasáži bych pochválil kameru a celkově zpracování. V celém filmu pak musím zmínit skvělý herecký výkon Harryho D. Stantona, ale také hudbu. Pár scén bylo trochu nelogických, což mi ubírá z dojmu na 5*. (28.11.2014)

Zarostlý muž v červené kšiltovce se vynoří z vyprahlé pouště. Kde se tam vzal? Odkud přišel? A kam míří? Wim Wenders postupně odkrývá vrstvy tajuplné skládačky v poutavém rodinném dramatu o hledání sebe sama, který i při takřka 2,5 hodinové délce baví a překvapuje. Barevná symbolika, pohlcující hudba, naprosto úchvatná kamera, prvotřídní herecké výkony v čele s naprosto přesně obsazeným Harrym Deanem Stantonem. A Nastassja Kinski. Na tomhle snímku je hodně co obdivovat. Velké plátno se zde rovná velké přidané hodnotě. [KVIFF 2024] (06.07.2024)

V jednoduchosti je síla. Příběh začíná tak tajuplně (Kdo je ten neznámý muž? Proč mlčí? Co se mu stalo?) a Win Wenders potvrzuje, že zná dokonale scenáristické řemeslo a postupné dávkování informací a emocí. K tomu přidává svůj „zasněný“ pohled, jaký se mi líbil v Nebi nad Berlínem, trošku si sem tam vypůjčí něco od Lynche, a přitom stále dodržuje filmařské principy, které ještě povyšuje - naprosto dokonalá scéna, kdy Travisům obličej v kabince překryje ten Janin, ale také třeba drobné detaily, jako že syn udělá stejný pohyb prohrábnutí vlasů rukama jako Jane a dokonce mají oba na sobě stejné oblečení stejné barvy. A když jsme v Texasu, kurnik, začne nejen znít country hudba, ale dokonce i celé to Travisovo vyprávění v kabince má schéma country písniček, kde nejde o hudbu, ale vyprávěný příběh (viz třeba u nás dívka s vlasem medovým - tu písničku mimochodem, protože má mystično rád, bych doporučil synovi, až to tady bude číst). Wenders si pohrává i se symbolismem - někdy nejsou lidé schopni si věci říct z očí do očí, ale je mezi nimi „zástěna“, zde ve fyzické, skutečné podobě. K tomu skvělá kamera, která se akčně netřepe, ale dokáže velmi působivě zarámovat obraz. Příběh sám je uvěřitelný, velmi dobře zahraný, postavy jsou životné, promyšlené, mají svou hloubku charakterů, celý příběh dává smysl (včetně pěšího putování, což by bylo na delší rozbor, ale Pavel Juráček nebo Miroslav Macháček také milovali dlouhé pochody - ono to člověku tak nějak utříbí myšlenky a pohled na život.) A dokonce je v konci zrnko naděje, protože ještě pořád, nezapomínejme, je tu ten pozemek v Paříži, Texasu. (07.12.2019)