Ong-bak

Ong-bak jsem odkládal dlouhých 12 let, a to byla chyba. Věřím, že tehdy bych byl též nadšen z té gore přehlídky všelijakého mlácení a jiných kaskadérských kousků. Jenže ten příběh a herci jsou tak strašní, že to úplně trhá oči, a daleko, hluboko to zaostává za Raid, který se o nějaký přesah a ponaučení nepokoušel, jen nabídl jeviště velikosti jednoho domu a hru všichni proti jednomu. 5/10 (27.12.2015)

kdysi tenkrát jsem viděl KRVAVÝ SPORT. myslel jsem si, že to je ten film, který mě přinutí sedět s otevřenou pusou při pohledu na souboje na život a na smrt. pokuď TONY JAA umí vše co nám předvádí (neměli by být použity počítačové triky), tak smekám před jeho - thai- výkonem. tolik sportovní dovednosti uložené v jednom muži, může při častém opakování záběrů (zpomalených) zapůsobit jako umění! ale bohužel ani artistické dovednosti hlavního hrdiny, nedokáží potlačit zklamání z dialogů. proč nemůžou mlčet! a natočit dokument o tomto odvětví boxu. to by jsme teprve čuměli. VŠICHNI !!!!!!!! (08.10.2005)

SIlně absurdní příběh o hlavě sošky Boha z jedné malinké vesničky. Odsud vesničané vyšlou jednoho chlapce/muže, aby hlavu našel a navrátil jí do dne oslav nebo bude vesnice postižena katastrofou. Mladík je velmi bojově nadaný a některé scény připomínají starší holywoodské filmy(třeba souboj jeden na jednoho ala Indi). Bojové scény jsou perfektní a bezchybné. Opravdu mě chvílemi padala čelist, když jsem sledoval schopnosti mladíka. Ikdyž jeho naivita mě zase pořádně vytvořila úsměv na rtech :). Příběh je primitivní a prakticky o ničem, ale je stále na co se dívat. Až uvidíte jednu z mnoha bojových sekvencí . Třikrát za sebou a pokaždé z jiného úhlu pochopíte ;-). Bohužel mě tento film nepřesvědčil o 5*, ale 4* a ... půl jednoznačně :) (11.03.2005)

Klobouk dolů před bojovými sekvencemi. Tohle je těžký direkt nejen Hollywoodu, ale hlavně i Hongkongu let minulých. Tvůrci navíc opakovaně upozorňují, že si nepomáhají digitálními triky. Klobouk dolů nad neošizenou fyzickou prací ještě jednou.. Jenže, čeho je moc, toho je příliš. Místy natahovanou exhibicí fyzických možností (ať jsou jakkoliv úchvatné) jsem se velmi brzy začal přejídat, opakované záběry nejlepších kousků mě začali nudit a celé to pro mě postrádalo atmosféru arénovek a ten příjemný feeling osmdesátých let. Tehdy jsem hlavním hrdinům držel palce, u téhle thajské mlátičky bylo jasné, kdo vyhraje, otázkou zůstává jak. Jasně, občas mi klesala čelist, ale víckrát jsem se díval na hodinky. A to neberu totálně primitivní příběh a dementního záporáka s ještě dementnějším hlasovým syntezátorem. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to si raději pustím nějakého „poctivého“ Van Damma z přelomu 80. a 90. let. (14.10.2010)

Tak pod slovním spojením Made in Thailand už se neskrývají jenom boty a trička pochybné kvality, ale i filmy. Nevím jak vypadjí ty ostatní, ale soudě podle tohoto, tak kinematografie je v Thajsku pravým opakem textilního průmyslu. I když mi vrtá hlavou, co je na Ong-Bak tak vyjímečného. Příběh o chudém vesnickém klukovi, který se vydává do velkého světa Bangkoku, aby našel ztracený posvátný artefakt, není nijak objevný ani pro domácího diváka, který něco podobného zná z normálních pohádek. To co dělá Ong-Bak tak vyjímečným je forma, která sice obsah přebíjí snad ve všech směrech, ale na druhou stranu jej neubíjí úplně a nechává mu jistý prostor. Oboje se vzájemně podřizuje druhému, takže vzniklá symbióza nikoho neurazí. Hledat mouchy na formě se asi nevyplatí. Choreografie akčních scén je našlapaná a divákovi nezbývá nic jiného než tiše zírat. Přesto však musí přijmout jistá pravidla hry, která film vytyčí. A tím nejdůležitějším je neustálé opakování zpomalených záběrů, pouze z jiného kamerového úhlu. Opakování je sice matka moudrosi (prý i posmoderny), ale od diváka to chce trošku shovívavé trpělivosti. Ale jenom o kopancích akce není. Viděl jsem mnoho (ale opravdu mnoho) honiček na všem možném, od aut přes kola až po lodě. Ale ještě nikdy jsem neviděl honičku tříkolových rikší. Originální nápad (na můj vkus určitě), ale jeho inspirace leží někde jinde. Za mořem u hamburgerového národa. Zpomalování a zrychlování záběrů má v popisu práce Tony Scott. Inspirace jeho filmy je zde viditelná dost zřetelně. A film sám to nepopírá, když se v jedné scéně na dveřích objeví plakát ke Scottově akčnímu thrilleru Spy Game . Díky tomuto děkovnému aktu před filmem smekám a uznávám, že se jedná pouze o inspiraci a ne vykrádání. Ong-Bak rozhodně není na škodu shlédnout. Pro diváka, který se o výchoasijskou kinematografii nezajímá nijak aktivně (třeba já), je Ong-Bak hodně příjemným překvapením a velmi zajímavým zpestřením jinak v poslední době příšerného jídelního lístku, předkládaného hamburgerovým národem. (13.04.2005)