Réžia:
Jiří BělkaScenár:
Jiří ŠotolaKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrajú:
Rudolf Hrušínský, Blanka Bohdanová, Radovan Lukavský, Karel Pavlík, Karel Houska, Josef Bláha, Otakar Brousek st., Luba Skořepová, Josef Abrhám, Jan Faltýnek, Ivo Niederle, Svatopluk Skládal (viac)Obsahy(1)
Hrdina televizní hry Jiřího Šotoly nepřestal být dobrým hercem. On jím totiž nikdy nebyl. Jeho tragédie je v tom, že to nikdy nevěděl a netušil. Nikdy si nepřipustil, že nemá talent. Ovšemže neměl úspěch, ale příčinu neúspěchu viděl v jiných věcech, v nedostatku příležitosti pro dobrou roli, v neschopnosti „drát se dopředu“. Možná, že řada okolností a příkladů mu snadno takovou představu vnukla. Ale co jeho talentovaná bývalá žena? Herecké mistrovství Rudolfa Hrušínského a Blanky Bohdanové zařadilo tento film z roku 1969 mezi skvosty televizní tvorby. (Česká televize)
(viac)Recenzie (46)
Expozice zachycuje špatného herce, který dodýchává svou poslední životní roli vším, co si kdy myslel, že si osvojil. V odcizeném – již rozvedeném – vztahu s líčící se herečkou, jež tuší kdesi vpředu spíše vidinu než pevninu přímořského zkolébání bezstarostného dolce far niente, napíná slova svého monologu jako tětivu, ale namísto šípů má jen částice. Bezobsažný projev, který jen ojediněle vzbudí u partnerky repliku, odpovídá rukám hmatajícím ve tmě po čemsi známém. Co? Co? Co? Rytmus naslepo rozdávaných bodanců, to je jeho pravý tep, a ten potvrzuje, že je život jinde. A to na jevišti, kde nevalně zaskočí za nemocného kolegu, ale šťastný, že postava v něm ožila, jiskří její energií i mimo scénu a stejně rychle chladne, když zjistí, že možná tento svět, kde může jedině žít, i když špatně, zřejmě ztratí. Drama uzavírá scéna milosrdenství, kdy se druhdy mlčenlivá žena obětuje – namísto, aby odjela na vysněný jih s vysněným mužem, – uléhá vedle toho, kdo nakonec po vteřinách projeveného souladu opět sahá po jehlách svých vyprázdněných slov. ()
Televizní inscenace, na kterou musíte být opravdu dobře naladěni, protože mimo jednoho divadelního představení se v podstatě odehrává pouze v jednom pokoji formou monologu/dialogu ústředního manželského páru. Pana Hrušínského si nesmírně vážím, několikrát jsem si během sledování vzpomněla na jeho božského Kopfrkingla, ale tahle forma mi bohužel vůbec nesedla. ()
Ještě dlouho po skončení Bellevue jsem musel myslet na herecký výkon Rudolfa Hrušinskýho. Během sledování Bellevue jsem se musel štípnout jestli se mě to nezdá. Vedlejší role jsou sice zahraný skvěle (např. Radovan Lukavský ) a mezihra v zákulisí divadla byla geniální, ale je to právě Rudolf Hrušinský, kdo snímek nastartuje, rozjede, přidává plyn, dolejvá benzín a za nadšeného diváckého aplausu přívaží i do závěrečného kola. ()
Těkavý stín je život, špatný herec, jenž chvíli svou, div prkna nezboří a pak už – kde nic, tu nic. Je to příběh vypravovaný blbcem. Hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz. Je to průšvih, když člověk najednou zjistí, že všechno, co dělá, dělá špatně a nic není tak, jak by mělo. Plzeň nebo Benátky, hraj jak chceš, nic se nezmění. Člověk nemá chtít, nač nestačí. Rudolf Hrušínský i Blanka Bohdanová vytvářejí portréty dvou životních ztroskotanců, kteří marně touží po svobodě a uznání, přirozeným, takřka nenuceným způsobem, že je nelze nevnímat současně a naléhavě zároveň. V předvečer přišedší normalizace jeden z posledních filmů, jehož explikovaná deziluze výborně koresponduje pravděpodobně také s tehdejší atmosférou ve společnosti. Přece jenom je to mizernej jízdní řád. ()
Film o neúspěšném herci, který si stále namlouvá, že vina není na jeho straně. Jeho trpělivá, ale už otrávená manželka musí vše poslouchat, a už ji nebaví ani odpovídat. Našla si nového přítele a má s ním odjet do Itálie. Vlak jí jede hned po posledním představení v divadle, kde s manželem působí. Shodou okolností dostane i její manžel v tomto představení záskok za jiného herce. Výsledkem je ovšem fiasko. Jak v divadle, tak v životě. ()
Reklama