Návrat

Asi najkvalitnejší alebo minimálne jeden z nakvalitnejších ruských filmov, aké som doteraz videl. Film akých sa dnes netočí mnoho, čo je veľká škoda, a možno aj práve preto som si ho tak zamiloval. Príbeh v podstate jednoduchý, ale presvedčivosť s akou dvaja detský herci zahrali pochybovačných a nesmelých chlapcov, tak to klobúk dole. Výlet s cudzím chlapom, o ktorom im mama povie, že je to ich otec sa postupne v tvrdohlavých chlapčenských hlavách, mení z ich pohľadu na boj o prežitie... Kto to naozaj je? Rozuzlenie príde až v záverečných titulkoch a je dosť šokujúce. Film sa nesie v pozvoľnom tempe, na nič netlačí, všetko čo sa vo filme stane, prichádza akoby prirodzene a napriek tomu si film dovolím označiť za napínavý. Kto pochybuje o kvalite ruského filmu, tak to by mohla byť jedna z ukážok, ktorej má čo aj hollywood závidieť. Viac takýchto filmov. 100%. (03.05.2009)

Velice pěkný film, ne náhodou nafiltrovaný do chladného barevného tónu zmatku a nejistoty v dětské hlavě mladšího bratra (hlavní představitel jakoby z oka vypadl H. J. Osmentovi, ostatně hraje stejně výborně). Mám jen jedinou výtku; při sledování jsem si vzpomněl třeba na novozélandský Déšť. Ale bylo by možná nefér vytýkat tak hezky nasnímanému filmu podobnost s jinými neméně zajímavými kousky. (16.01.2007)

Sedíme s dcerou (12 let) a povídáme si o tom, co jsme právě viděli. Shodli jsme se, že 4* minimálně a kdyby to šlo, tak 4,5. Shodli jsme se, že výborné herecké výkony. Ona se na postoj Ivana dívá spíš negativně, já ho spíš chápu. Já tvrdím, že na fotografie, na které otec není, není úplně ta samá, jako na které je, ona tvrdí, že je ta samá. Shodli jsme se, že určitě zajímavý film :). (12.11.2010)

Nejprve se musím přiznat, že po tolika ruských filmech protkaných mým životem, u kterých se dostavovalo veliké zklamání jsem ani nedoufal, že se z ničehonic vynoří nějaké dílo, které se bude od ostatních odlišovat. No, a to jsem právě teďka našel. Opravdu jsem nečekal že na mě ruský film může takto zapůsobit. Je to dobře natočené, scénář se vztahy přenesené na otce a syny, včetně jejich cesty a otcovo vynucování si respektu je uvěřitelný a pomalu budovaný od prvních minut co se objevil v domě. Herecké výkony jsou tu bezchybné, je vidět že si natáčení opravdu užívali. Dále musím vyzdvihnout pěknou přírodu, díky které se taky částečně podařilo na mě zapůsobit, je to totiž tím pádem věrohodnější. K tomu si připočtěte kvalitní práci s kamerou a výbornou mystickou hudbu, která přímo nutí k zamyšlení a vyjde vám snímek, který by neměl nikomu uniknout. Toto dílo se dá také brát z pohledu posledního zdokumentování Vladimira Garina, který bohužel krátce po natáčení tragicky zemřel. [9,5/10] (08.11.2009)

A.Zvjagincev ve svém debutu dokazuje, že současná ruská produkce dokáže evropskému (ale i celosvětovému) filmovému trhu dosti nabídnout. Tento snímek právem dostal několik prestižních ocenění (příkladem budiž Zlatý lev z MFF Benátky 2003), neboť se jedná o hodně silný emocionální zážitek, který v divákovi rozehraje celou plejádu myšlenkových zákrut. Režisér záměrně neprozrazuje vše „polopatě“, hraje si s námi, živelnost příběhu staví právě na jeho pomalém plynutí. Živelnost též spočívá na bedrech herců, ale i na neživém elementu – vodě. Ta se zde všudypřítomně rozpíná, vsakuje se jak do dějové, tak do vizuální stránky. Je to právě i ona, jenž svým symbolickým plynutím posouvá děj dále. Autetičnosti (někdy až ostré syrovosti) se dostává příběhu i poloamatérským ztvárněním, korunovaným přesvědčivými výkony herců, kteří brilantně zapadli do svých rolí. Film vypráví o osudech dvou chlapců, do jejichž života nečekaně vstupuje otec. Poměrně poklidné živobytí je rázem narušeno, zmatenost začíná vyplouvat na povrch. Proč právě teď a co po nich chce? Druhý den se ihned vydávají na výlet, kde se postupně formují vzájemné vztahy. Starší syn Andrej postupně plní otcovi často autoristické rozkazy, je šťastný, že se vrátil. Neptá se po příčinách, dostalo se mu konečně toho o co byl tak dlouho ochuzen. Naopak u mladšího syna Ivana se projevuje vzdor, pocit vzpurnosti hraničící až s tragickou bezmocností. Naopak on se po příčinách ptá, nechce si připustit, že vůbec nějakého tátu má. A i kdyby měl, tento by se k nim jistě neřadil. Konverzace se odehrává hlavně na poli příkazů, které otec chladně - až despoticky - chrlí na oba syny. Divák již od počátku cesty dostává příležitost, aby si udělal sám vlastní názor na jejich vztahy, aby pochopil, proč vlastně otec přijel, a proč vůbec tento výlet. Myšlenkové proudy se rozbují. Zvjagince přesně a vědomě pointuje (uzavírá) jednotlivé denní scény, hraje si s příběhem stejně jako s našimi nervy, protože my stále nevíme, co se může a bude dít. Závěrečně vygradování a postupný dozvuk považuji za jeden z nejsilnějších filmových zážitků v tomto roce. Jakési metafyzické vyznění, silná imprese. Oscar je pro takovýto počin slabé ocenění. (20.12.2003)