Sedmokrásky

Děvčátko, jménem Věruška, dostalo barvičky a začalo si hrát. Doba tehdy byla celkem příznivá, nikdo ji moc neokřikoval, a tak tvořila, až z toho vznikl film. Barevné filtry, abstraktní duhové kompozice, všemožné koláže. Barev se Věra Chytilová v tomto filmu zkrátka nebála. Dialogy (pokud se tak ve filmu proneseným slovům dá říkat) v sobě míchají absurditu s existenciálními problémy, feminismus s bohapustou zkažeností, chlípnost se smyslností a kdoví, co ještě. Nevím, ale nějak jsem se v tom ztrácel. Párkrát mě sice potěšila nějaká ta do absurdity vyhnaná šílenost, ale jako celek to u mě moc nezafungovalo. Jen mě tak napadá, jak je ta hranice přijetí uměleckého experimentu tenká. Zatímco Ovoce stromů rajských jíme je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, u Sedmikrásek jsem se místy i nudil. Mně se ty barvy prostě moc nelíbily. Ale mělo to i své světlejší stránky, respektive ty méně barevnější. (31.01.2009)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Na pomery filmové ( komerčné ), politické ( výsledok je história ) a sociálne ide o počin pekne namazaný. Vo väčšine prípadoch neskrývaná sexuálna príťažlivosť oboch mladých slečien, ich potulky svetáckym životom a forma. Z toho sa krútila hlava zrejme aj inde vo svete ( Veľká cena na Belgian Film Critics Association v roku 1969 ). Ťažko stráviteľný ešte aj v dobe dnešnej ( ale skôr iba z diváckeho, než sociálneho hľadiska ). (13.04.2018)

Do předem vyprázdněné narace přidáme půl kila neortodoxní střihové režie, balení kamerové virtuozity, kapku s obrazem provázané a kapku obrazu protiřečící hudby, nevyčíslitelně drzosti, čtvrt litru odvahy experimentovat, špetku unikátní umělecké optiky a na závěr dva zlobivé okvětní plátky sedmikrásky, které s předstihem vybavíme dětsky nedětskou naivitou. Podusíme, promísíme, protřepeme a vyjde nám trocha příliš dlouhé anarchie s (ne)závažným(i) poselstvím(i). Krásný to reprezentant experimentálního klíčku Nouvelle Vague po československu. Jen toho feminismu by mohlo být méně... :) (01.02.2009)

"Chápeš to? "Nikdo nic nechápe."                                                                                                                                           Jako vždy u Chytilové skvělá kamera s vizuálními efekty doplněná příjemnou hudbou Jiřího Šlitra a topornou deklamací neherců. (08.02.2014)