Krev zmizelého

Účelově a přehnaně depresivní zobrazení ženského životního údělu napříč zlomovými etapami jednoho sudetského zapadákova, jehož obyvatelé snad neznají jediný slunečný den, místo úsměvu se obdařují nenávistnými (v lepším případě zlomyslnými) úšklebky, ošetřovatelky zde chlácholí umírající vyhlídkou ranního probuzení v pekle a všichni se vyjadřují v záhadných jinotajích... Vše dokonale spleskané a nepřehledné, pochopit by mohli jen pamětníci těchto dob nebo Standa Motl... Blábol roku 2004 /2005 (údaje se rozcházejí). (11.05.2010)

Ačkoliv příběhy a osudy hlavních hrdinů jsou sami o sobě dostatečně tragické a zajímavé, tak vás jejich převyprávění nijak nezaujme, pouze opět potvrdí všeobecný fakt o hrůzách 2. světové války a snad ještě větších hrůzách bolševismu. Nevím proč, ale s postavami se nedokážete sžít a po skončení filmu už si na ně ani nevzpomenete. Navíc Ester Geislerová je "moc obyčejná" na to, aby mohla jakkoli zaujmout a tím, že si zde vůbec zahrála, nám ukazuje, jak málo talentovaných mladých hereček máme. (02.04.2006)

Námět Vladimíra Körnera z nelehké doby našeho státu je super, viděla jsem film, nikoliv seriál. Herecké výkony Vilmy Cibulkové coby zdravotní sestry a vůbec pomocnice pro všechno a Martina Huby jakožto primáře - Žida, též. Igor Bareš je ve své roli válečného a poválečného podvraťáka dokonalé oslizlý, ale mně se tak jeví i v civilu. Ester Geislerová se fyzicky vůbec nehodila do role a ani jejím pojetím mě nepřesvědčila, že zrovna ona je dítě nesourodého páru. Co mi nesedělo, byl Vladimír Jiráček v roli mladinkého baltského šlechtice Arna, jehož válečné zranění přivedlo až sem. Huhlal, velmi špatně mu bylo rozumět a vůbec celý film měl velmi mizerně zpracovanou zvukovou stopu a skutečně mi to dojem velmi pokazilo. Obrovská škoda. (06.12.2016)

Když se psaly velké dějiny, odehrávaly se i drobné soukromé bitvy tisíců lidí, kteří si chtěli zachovat alespoň nějakou důstojnost. Na krutosti 20. století nahlíží po svém Milan Cieslar podle neoptimistického scénáře Vladimíra Körnera. Výpravně, řemeslně poctivě, s hereckými hvězdami. Tuším, že všichni zúčastnění se museli pro látku „obětovat“ a slevit z lecčeho, na co byli zvyklí. Tvůrce zajímají konkrétní osudy, z nich se dostávají k výpovědi o krutých etapách dějin, nabízejí mnoho postav, mnoho situací. Někdy je to emotivně silné, jindy úderné, symbolické, mnohdy však útržkovité i docela přímočaré, ba jalové. Herci občas zbytečně tlačí na pilu, ale vesměs spokojenost. U Igora Bareše asi největší. Žádná rodinná podívaná. (05.10.2017)

Krev zmizelého je doslova beznadějný film, ve kterém nenajdu -ač jsem se snažila- nějaký zárodek optimismu či naděje. Jistě, taková válka a padesátá léta nepochybně byla, ale na mě je přesto tohle dílko až moc ubrečené a fatalistické. Takže vzato kol kolem předpoklad jisté invenčnosti tu je, tedy asi takový, že člověk zlostí skřípe zuby a svírá ruku v pěst, když se na scéně objeví pochybné lidské kreatury, tzv. paraziti režimu (jimž mimochodem s přehledem vévodí Igor Bareš coby komoušská bestie). Čímž se dostávám k problému číslo dvě ... film táhnou hlavně herci - Cibulková jako smutná sudetoněmecká žena, Huba coby holokaustem poznamenaný žid, Geislerová a její zasněná dcera komunikující s mrtvým otcem, hodný komunista Ondřeje Vetchého, vychlastaný poslouha Lábus, komouši Bareš a Stašová ... Figurky, které jsou perfektně odehrané, některé černobíle jasné, jiné mlhavě nejednoznačné. Tak trochu stranou u mě stojí Václav Jiráček, který mě se svojí hezkou tváří nepřesvědčil, že do téhle herecké suity právem patří, čímž ovšem nechci zpochybňovat jeho herectví. Režije se mi zdá formálně konvenční, to znamená žádné velké experimenty, stejně tak kamera a hudba. Pravdou je, že chtě nechtě cítím v tomto projektu televizní smrad ...Přesto se jedná o film hluboce lidský, dobře natočený a výborně zahraný. Tak proč sakra ne??? (04.08.2005)