Praha - neklidné srdce Evropy

Dokázat sestavit pohledy na Prahu do jedinečné dokumentární eseje, ukázat to, co už bylo mnohokrát ukázáno, jinak, zajímavěji, dokonaleji, udělat z obyčejného dokumentu silnou emocionální výpověď, ukázat Prahu jako skutečné tepající srdce, to dokáže jen umělec s mimořádnou vizí. A takovou umělkyní paní režisérka Chytilová bez všech pochyb byla. (02.02.2024)

Nejzářnější příklad "absolutního filmu," povýšený sugestivním Macháčkovým komentářem a Fišárkovým fantasmagorickým střihem. Z rádoby rutinního dokumentu, původně koncipovaného pro italskou televizi v rámci cyklu "Evropská města," dokázala Věra Chytilová vytvořit komplexní audiovizuální esej o Praze, jejím historickém významu i nevyjevených pravdách, běžně skrytých pod závojem společenského soužití. Chytilová měla jako tvůrce tu úžasnou vlastnost, že svou ze široka pojatou reflexi stavu věcí (věčné kladení si otázky "pRRRoč?"), dokázala (povětšinou) prodat divákům s takovou intenzitou, že její dílo nelze ignorovat. "A smrt je zlo, seznali Bohové. Však kdyby byla krásná, též by umírali." (Sapfo z Lesbu) (29.04.2024)

Nebýt Chytilové experimentální formy, byl by to přesně ten film, který celou stopáž opakuje jednu stejnou myšlenku a který je svou snahou být co nejvíc monumentální až přehnaný. Takhle se mi líbilo zpracování historie Prahy i její současnost v rytmu tepu srdce, jindy rychlého, jindy pomalejšího, jelikož je zrovna "klid". Je to chytré, je to promyšlené a když už to vypadá, že se vyčerpalo i to, přijde geniální část se spartakiádou s hudbou Pražského výběru. Jen poselství z toho plynoucí je takové nedostatečné a až moc se vzhlížející v sobě. Btw, zajímalo by mě, jestli ta oslavná část s Husity byla na popud režimu, nebo ji tam chtěla sama Chytilová... Slabé 4* (30.04.2024)

Než si zpočátku divák zvykne na způsob, jakým je dokument koncipován, je to trochu psycho. Postupně však začíná být fascinován velmi výrazným stylem snímku; experimentování s kamerou a střihem se tu rozhodně nikdo nebojí a po technické stránce lze film snad jen a pouze chválit (za nejsilnější považuju sekvenci se spartakiádou). S úvodním označením „psycho“ se tak dostávám k dynamičnosti, velmi rychlému tempu a přítomnosti neustálého pohybu (pomáhá tomu i časté používání časosběrného natáčení). Kdybych měl říct, čím vlastně dokument je, označil bych ho jako Prahu v obrazech (historických i současných), k čemuž přispívá i zdařilý nápad použít nažloutlé ukázky jakožto retrospektivní svědectví o podobě a životě Prahy, podobně je tomu tak i v případě vystřižených pasáží z novějších filmů a divadelních her (ty ovšem nejsou tak zajímavé) a především záběrů ze současnosti. Téma samo o sobě je hudba. Ta je v tomto snímku opravdu velmi proměnlivá, vystřídá se v ní spousta různých žánrů a dost na mě zapůsobila (s nápadem spojit Hospodine, pomyluj ny s uřvaným Hitlerem, se člověk nesetkává každý den). Vytkl bych naopak přítomnost pochybných, zmalovaných a namóděných ženských, a také komentář, který měl zřejmě divákovi předat myšlenky hodné přesahu, ale často spíš upadával do patosu. Každopádně silné 4*, z hlediska stylu velmi dobře a nápaditě natočený dokument. (02.12.2013)

Pocta Praze, její historii, jež byla historií celé republiky a také kráse. Nekompromisně osobitá režie. Přesně tak, jak jsme u paní Chytilové zvyklí. "Všude kudy chodíme, šlapeme po dějinách". Dějiny nelehké, kruté a zlé. Naprosto výborné, chvílemi až biblické filosofování pana Macháčka, stejně tak fantaskní hudba Michaela Kocába, dolaďují tento dokument do dokonalosti experimentální a bezesporu i undergroundové formy. Pojď se projít po Praze s doprovodem Věry Chytilové. (18.10.2012)