Pohŕdanie

Kvalitní partnerské drama při filmařské práci. Citové vychladnutí, kdy se láska ženy k muži, jako mávnutím proutkem, mění v pohrdání. Vysokou kvalitu mají filmové obrazy a záběry. Spisovatel Paul Javal (skvělý Michel Piccoli) dostává finančně zajímavou nabídku za napsání filmového scénáře. Jeho touha po finančním urovnání svých závazků a určitého zabezpečení, ho přivádí k chybnému rozhodnutí, které je na první pohled tak nedůležité. Jeho zásady se změlňují v podřízenou pokoru a neochotu jít do přímého střetu, k čemuž ani nevidí žádný důvod. Svůj omyl rozpoznává až příliš pozdě a přichází o svojí krásnou ženu Camille (půvabná Brigitte Bardot). Ta manželovo pokorné gesto pochopí jako urážku své osoby a jejich stavu manželství. V jejích očích je dávána na prodej, což u ní proměňuje lásku v pohrdání. Její koketnost je v ostrém kontrastu se zoufalým voláním po ochraně manželem, které není vyslyšeno. Ta pak mění manželovu náruč za náruč hollywoodského filmového producenta. Jeremy Prokosch (dobrý Jack Palance) je despotický vládce ve svém království. Povýšeností dává najevo svoji moc, kterou považuje za samozřejmou a přirozenou. Jeho chování nebere ohledy na nikoho a snaží se dostat vše, aby ukojil svůj pokleslý vkus i morálku. Svou nespokojenost dává najevo s násilnickým sklonem dramatičnosti, ve kterém uspokojuje své domýšlivé ego. Z dalších rolí: Prokoschova překladatelka Francesca Vanini (půvabná Giorgia Moll), velmi schopná dívka snášející hrubiánství svého chlebodárce, režisér natáčené Odyssey Fritz Lang (sám velký Fritz Lang), který pronáší nejednu filmovou, či životní moudrost, a Langův asistent režie (režisér filmu Jean-Luc Godard). Poutavé ve svém vyprávění, rozkošné ve svém zobrazování, poťouchlé ve svém rýpnutí do producentů a Hollywoodu, strhující ve své rozkladnosti vztahu, smutné ve svém partnerském nedorozumění, realistické ve svém podání, ironické ve svých promluvách. A tak ženy budou i nadále ukazovat svoji zadnici, když uvidí kameru. (27.06.2012)

Opat cirociry art tak, ako to dokazal len jean -Luc Godard. Mne ako artovemu divakovi sa film rozhodne pacil. Ba co pacil, bol som fascinovany filmarinou, postupujucim pocitom, ze lasku on +ona nieco nahlodava a pomaly koroduje: Naha Brydzit Bardott bola nadherna, filmarsky na urovni. Namakani boli aj herci ako Michel Piccolli /Pohrdani, Nenapadny puvab Burzoazie 1972/, Jack palance /Sam v temnote 1982, Vamos a Matar Companeros 1970 a Panika v Ulicich 1950, videl som aj rezisera Fritza Langa /Velky Zatah 1953, While the city Sleeps 1956, Ministrerstvo Strachu 1944/. U mna so Lucom- Godardom plati osvedcene Truffautovo : ani s vami prilis, ale ani bez vas. Hlavne o5 - nech to nevidi Verbal ani Stuntmanmike a rozhodne nie Jaklee - reziser sa nevyziva v brutalnych masakroch a v zabijani ludi, jak je tomu v tej sracke Takovi normalni zabijaci. 77 % (06.02.2018)

Predsa len som našiel jedno plus. Tklivé tóny ústrednej melódie, ktorú môžem kľudne označiť za jednu z najsmutnejších vo filmovej histórii. Smutný je ale aj pohľad na film. Po zaujímavom začiatku, pri ktorom som očakával môj obľúbený žáner ,,film o filme,, sa to zhrútilo v nudný zlepenec akejsi mužoženskej drámy, plnej kecov o ničom. Godard ma zatiaľ ešte neoslnil. (05.09.2017)

Alberto Moravia sa vedel vždy ponoriť do ľudskej duše a postaviť ju do konfrontácie s okolitým svetom. Jeho román Pohŕdanie som ako jeden z mála nečítal, ale predpokladám, že Godardova adaptácia sa vydarila. Nie však pre mňa, hoci je všetko perfektné po technickej stránke, chýbal mi tu hlbší rozmer manželského konfliktu. Postupné odcudzenie mladého dramatika, ktorý vezme prácu na scenári, aby zarobil viac peňazí a mladej manželky, ktorá začína pociťovať zmenu v jeho chovaní a začne ním pohŕdať je síce prepracovaný, ale ľadovo chladný. Inak treba oceniť krásnu hudbu a výkon B.B., ktorá bez problémov utiahla celý film. (24.01.2012)

K tomuto filmu jsem se poprvé dostal už kdysi dávno, tehdy jsem ho ale shledal zcela nesnesitelným a někde za půlkou jsem ho vypnul. V paměti mi uvízla "jen" nádherná Deleruova hudba a záběry na ikonickou stavbu Casa Malaparte. Když jsem se k Pohrdání dostal po letech znovu, snad se mi Godard více trefil do vkusu, nebo jsem jen možná dozrál, abych docenil jeho filmové kvality a krásu. Naprosto mě tam dostalo herectví mého oblíbeného dua Bardot & Piccoli, jakož i opakující se hudební motiv Thème De Camille, který jsem si už v minulosti pouštěl na YouTube nespočetněkrát, a osobně ho považuji za jednu z nejkrásnějších filmových skladeb, jaké znám (btw. v r. 1995 ji použil Scorsese v závěru svého Casina). Casa Malaparte mi zde naopak už tak zajímavá nepřišla, dům mi ve filmu přišel v docela špatném stavu, a dnes si navíc myslím, že se na takovém místě nikdy nemělo povolit stavit. Každopádně pokud bych měl svůj dojem z tohoto filmu nějak shrnout do jedné věty, napsal bych, že mě odnesl do jiného, hezčího světa, z něhož se mi stále - ani po 2 dnech od jeho zhlédnutí - nechce zpátky, a že ve mně ten film stále žije a nemůžu ho dostat z hlavy. (24.04.2018)