Mačka na rozpálenej plechovej streche

Vynikající příběh (a psychologie postav) z pera dramatika Tennesseeho Williamse v podání geniálních herců. Co víc si přát. Ani jsem to nečekala, ale úplně mě to pohltilo, ty vztahy, emoce, dialogy... Místy mě to rozesmívalo a bavilo (průpovídky "Velkého táty", otravné projevy Mae a jejich dětí...), jindy jsem se děsila, jak určitá scéna dopadne (konfrontace mezi Maggie a Brickem, a později Brickem a "Velkým tátou"...). Obzvlášť v druhé polovině by se dalo napětí krájet. Výborná filmová adaptace. ~(4,4★)~ (21.04.2018)

Brooksův film hodnotím s odstupem několika let, ale ještě dnes si zřetelně vybavuji většinu scén a vybroušených dialogů. Drama o rozpadajících se rodinných vztazích a přetvářce, kterou je nutno hrát ve jménu tradičních konzervativních hodnot jižanského prostředí staví na vynikajícím herectví ústřední dvojice. Zvlášť pro Taylorovou šlo vedle snímku Kdo se bojí Wirginie Woolfové o její nejlepší výkon na filmovém plátně. Film nezapře své divadelní kořeny, ale Tennessee Williams patří k absolutní autorské špičce a tak jde ve skutečnosti o výhodu. Celkový dojem: 95 %. (30.11.2008)

Nedávno jsem opět četl Malého prince od Exupéryho. V bravůrní kapitole XII se vede rozhovor o chlastu: "Proč piješ? - Abych zapomněl, že se stydím, že piji!". Paul Newman taky pil. Jeho důvod mohl být různorodý (jeho synovci jsou odnoží malého Damiena z Přichází Satan!, či fakt, že jeho žena je Elizabeth Taylor, což už samo svádí k myšlence přihnout si). Já chlastám svátečně, avšak i přes všechny zápory, který pití má, jsem Newmanovi fandil ze všech nejvíc. Byl to chlapík, který má chyby, ale jeho pohled na svět skrze dno omšelý skleničky, mělo svoje hluboký opodstatnění. Jako jediný člen z rodiny Velkého šéfa byl nejracionálnější. Zatímco se všichni hádali o majetek, on stál u okna a pozoroval. Respekt. A zamrzí o to víc, že je jediným kladem z celého filmu. Věřím, že divadlo je zážitek, ale jelikož jsem lehce skeptickej člověk vzhledem k přepisům her na filmové plátno, krčím nos i tady. Takže tentokrát jen za toho Paula a čau! (24.10.2009)

Sic mi smršť Williamsových dialogů nebyla neznámá už od prvního setkání na divadelních prknech, pevná režie a strhující herci mi dokázali rozklepat kolena i tak. Povýšit více než sto minut rodinného dialogu v jednom domě na plnohodnotnou filmovou fresku chce pořádný kus génia v hlavě. Richard Brooks ho měl. (04.07.2008)

Marně pátrám v paměti, kdy jsem naposledy viděl tak funkční a přitom dokonale nenásilnou moralitu. A přitom když jsem se zadíval do rozvíjejícího se příběhu zdánlivě marnivé Taylorové a z neznámých důvodů zapšklého Newmana, rozhodně bych nečekal závěrečný citový apel na diváka ve smylu "Je důležité si umět v rodině věřit a mít se upřímně rád." V tomhle filmu je totiž překvapivě hodně věcí nepředvídatelných a přestože se vlastně jedná jen o dlouhý dialog s měnícími se aktéry a střídavou pozorností pro hlavní postavy, neměl jsem šanci odtrhnout oči od dění na obrazovce. Díky Ivesově charizmatu a Newmanově opileckému žáru v očích tahle geniálně vygradovaná zápletka získala body na všech frontách. (04.05.2007)