Diktátor

Zatímco u Světel velkoměst jsem si grotesku nedokázal vychutnat kvůli prvkům přesládlého melodramatu, Diktátor, drama o těch nejvážnějších věcech, mne bavil díky mistrně zakomponovaným prvkům grotesky. Velká poselství, v čele s tím závěrečným, kdy mizí hranice mezi Chaplinem a jeho postavou, nejsou zazděné fyzickými gagy. Ty zároveň – minimálně v případě Hynkela, zakomplexovaného adepta na psychoanalytické ležení – slouží charakteristice postav. Chaplinův smysl pro slovní humor, v mezititulcích němých filmů přítomný mnohem méně než u Keatona nebo Lloyda, prozrazuje proměnění i ostatních jmen pohlavárů ve slovní hříčky (Herring, Garbitsch, znějící stejně jako „garbage“). Diktátor je velký a důležitý film, nikoliv jen v rámci Chaplinovy kinematografie a jeho význam neskončil s válkou. Určitě se k němu vrátím. Podle aktuálního rozpoložení buď proto, aby mne dojal, anebo pobavil. Apendix: Při vší úctě k Chaplinovi, nejvtipnější byl Jack Oakie jako Napaloni, typ vrcholného politika, na jaké (ne)jsme zvyklí také v Česku. 90% Zajímavé komentáře: Radek99, berg.12, Pacco, Jordan, sportovec (01.02.2010)

Na svoji dobu velice důležitý film. Chaplin v tomto filmu vytváří dvě dějové linie. V první představuje diktátora, který nápadně připomíná Hitlera, v druhé židovského obchodníka. Zatímco scény s diktátorem, kdy je Chaplin dechberoucí díky své dokonalé imitace Hitlera, jsou dokonalé, scény z židovské komunity nemají takovou výpovědní sílu. A závěr je trochu moc patetický, ale ve své době přinášel důležité poselství. (30.07.2002)

Na Diktátorovi môžem demonštrovať, aké je zradné hodnotiť dávno videný film podľa spomienok. Neviem presne kedy a za akých podmienok som tento film videl po prvý krát a teda ani nemôžem vedieť, čo bolo dôvodom mojej absolútnej spokojnosti a piatich hviezdičiek. Dnes som mal intenzívny pocit, že pozerám na úplne iný film. Vtipu menej, trápnosti viac, ako v starších filmoch, celkový dojem - politická agitka. Ale nedám mu dve hviezdičky vyjadrujúce môj názor, že film nemal byť nakrútený. Naopak, niektoré Chaplinove výstupy sú skvelé. Bohužiaľ je ich málo a stratia sa v záplave nezaujímavej vaty. Už chcem opätovne vidieť iba Svetlá rámp. Na Grófku z Hongkongu ani Kráľa v New Yorku nemám najmenší dôvod byť zvedavý. (04.09.2015)

Nádherná komedie v níž přímo exceluje Charles Chaplin. Vždy jsem ho považoval za komediálního herce "tuláka" s buřinkou a paraplíčkem, ale zda mne přesvědčil, že je to charakterní herec par excellance. Jeho imitace Hitlera je neuvěřitelná(!!!) a setkání s Mussolinim pro mne navždy zůstane jednou z nejlegračnějších scén v historii kinematografie. Skutečně si nepamatuju, kdy jsem se naposledy takhle zasmál. Navíc ve své době se muselo jednat o velice důležitý snímek, který alespoň trochu odlehčil pohled na druhou sv. válku. Jeden z filmů, který považuji za čest a zároveň povinnost pro každého filmového nadšence........ (23.10.2008)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)