Purpurový vrch

Gotický horror by již ze své podstaty měl obsahovat prvky romance, stejně jako gotický román prvky horroru, o tom žádná. Jenže onen poměr je třeba umně vyvážit, ať již ve prospěch horroru s prvky romantiky či v opačném gardu. Což je právě to, kde del Toro selhává. Vzal to „fifty fifty" a tak z toho není ani ryba ani pes, ale hybrid rozkročený mezi dvěma žánry, který však nijak zvlášť nefunguje ani v jednom z nich a je navíc s ohledem na žánrová pravidla nevhodně zakončen "sněžným Kill Bill finále na ostří nože". Pro samé audio-vizuální kudrliny se nedostává na příběh (dějově by to vystačilo sotva na krátkou povídku), atmosféru, tajemno, tempo či jen náznak pnutí mezi postavami. Pokud del Torovi šlo o přiblížení gotického subžánru pro dnešní mládež, tak mu dělá medvědí službu více než co jiného. Jestli mu šlo o tradičního zástupce tohoto subžánru, tak pak hrubě neuspěl dvojnásob. Snaha o poctu hammerovským horrorům, která je však spíše neuctivým plivnutím na jejich odkaz. Každopádně je třeba uznat, že zmíněná audio-vizuální stránka věci je vskutku působivá (až na otřesné CGI mozkomory... ehm, duchy a povzdechnutí, že gotická žánrovka by nemusela zrovna hrát všemi barvami) a spolu s obsazením, které se snaží seč může, je tím jediným, co to činí snesitelným. (15.10.2015)

Budu mít trošku problém. Guillermo del Toro je režisér, kterému hollywoodské štěstí moc přeju, jenže on ne a ne uspět. Vysnil si Hellboye, který to dotáhl jen ke druhému dílu, potom přišel o režii Hobita, Pacific Rim přestože se mě každým zhlédnutím líbí víc a víc komerční díru narozdíl od konkurence neudělal...a teď tady máme Crimson Peak. Vlastně bych ani neřekl že se jedná o horor, spíše je to asi takový horor jako Burtonova Ospalá díra. Máme zde asi tak 3-4 hororové situace a kolem nich probíhá zcela normální děj. Neprozradím samozřejmě jaký, přestože se to dá dopředu trošku odhadnout. O vizuální stránce se nemá cenu bavit, tak je jedním slovem vynikající, herci také nejsou špatní, tak kde je vlastně problém? Řekl bych že malinko v příběhu a také až mě to udivuje ve vysokém rozpočtu. Hororům nejvíce sluší mizerný obraz, protože divák čím méně vidí, tím více se bojí. Crimson Peak nebyl levný, jeho výroba dlouho trvala a del Toro si splnil další ze svých snů. Nicméně za sebe říkám, že to klidně mohlo dopadnout lépe. Horor jsem zkrátka nedostal. Tečka. 70% (12.02.2016)

Po dlouhé době (poprvé od Insidious) jsem se během filmu skutečně BÁL, což je zážitek, který má pro mne nevyčíslitelnou hodnotu a jehož se mi v posledních letech dostává zcela výhradně pouze díky počítačovým hrám. Del Torovým životním posláním by nemělo být nic jiného než natočit pokud možno co nejvíce Lovecraftových povídek, nejlépe jako štědrým rozpočtem oplývající seriál z dílny HBO. (01.02.2016)

Poctivý horor se nestaví na lekavých scénách, které jsou nešvarem aktuální hororové scény, ale na dokonalé výpravě a propracovaných kulisách. Dům na Purpurovém vrchu je dokonalost sama, jeho kvílení, dýchání a neklidné vrzání je prvotřídní! Vizuálně je tak propracovaný, že vás až zamrzí, že si ho nemůžete projít a kochat se jeho detaily. V gotickém vizuálu jsem si opravdu libovala. (05.06.2016)

„Také mám nepříjemné zkušenosti s duchy! Když mi jednoho sychravého podzimního večera na panství Faggots Manor připravil skotský majordomus Anghnus ledvinkový puding s fazolkami dle receptu vévodkyně z Fartchesteru, usral jsem si tak, že z toho vyhaslo v krbu a v celém východním křídle se rozhýbaly závěsy.“ SHELLEY, Percy Bysshe. Óda větru západnímu – předmluva. Nikdy nepublikováno. *** S vědomím toho, jak temné erkové poetiky a mrazivé gotické imaginace byl pan Býkovský schopen ještě před sedmi lety, musí člověk potlačovat zvracení, pocit pohrdání a smutek nad dalším komercí Holého údu zkurveným talentem, který se po mangoidních homotransformerech začal utápět v prostoduchých duchařinách. A tak ve výtvarně perverzním, úchylně vybarvičkovaném viktoriánském sídle, kde se musí čurákovat se svícny, protože elektřinu natáhli jen do sklepa, a kde k tomu výtahu chyběly už jen jezdící schody a travelátor, po nichž by se všichni ti až žertovní bubudigianimáci mohli po nocích prohánět a strašit zvláštní školou povinné dementy, někomu dírou ve střeše scénáristicky kape na karbit. Nad ubohou, nudnou a vyčpělou zápletkou by možná tak před sto lety Dafné dy Muryjé samým napětím uhladila mastifa Šarlotky Bronteové, avšak soudobý divák akorát otráveně dosmaží Sájlenthil, představí si Mery Šely ve spodním prádle, načež mu z toho všeho povisne Ušer a jde znuděně spát. Svůj táhlý prd navíc náš mexický otyloň ještě vytunil dvěma nejhnusnějšími neherečkami současné bizáromatografie. Slečna Vašíkovská sice svým obvyklým unifikovaně zpruzeným výrazem „Mámoparnakundě“ do toho obludária alespoň trochu zapadne, ale Džesyka je jako vždy odpudivě tragická a brutálně nedává ani tu šílenou krávu, i když tady stačilo jen neuroticky přežvykovat jetel a sem tam kompulzivně zabučet. (11.12.2015)