Zatratenie

Béla Tarr mě přesvědčil o tom, že natočit úspěšný blockbuster je zásadně těžší, než je vytvořit umělecké dílo. Zatímco totiž každý pozná, že se nudí, takže je blockbuster špatný, stejné kritérium u umění použít nejde. Tam ať uděláte cokoliv, vždy existuje tisíc způsobů, jak to obhájit. Já dokážu uznat Tarrovy krásné kompozice, ne ale jejich délku, která mě rozhodně irituje. A z toho se pak odvíjí zbytek. Moje první kolize s ním tedy nedopadla moc dobře, ale samozřejmě si na něj ještě názor neuzavírám. Ostatně takový Tarkovskij mě něčím podobným vždy přinejhorším "jen" zaujal, přinejlepším naprosto uhranul. Jenže ten mě na rozdíl od maďarského chodícího zázraka dokázal "vnutit" svůj přístup jako obohacující a užitečný, kdežto z Prokletí mám pocit strašné z nouze ctnosti. Musím ale dodat, že Tarr točí skutečně nadčasově, protože nejde určit, jestli bylo Prokletí natočeno letos, před deseti lety nebo dvaceti. To je (asi) chvályhodné. 50% (09.10.2011)

Tak ja vám neviem. Mám rád pomalé a premyslené filmy, mám rád režisérov, ktorí vedia pracovať s dlhými neprerušenými zábermi a mám rád aj maďarskú kinematografiu. Ale Tarr už išiel druhýkrát dosť mimo mňa. Najväčším problémom Zatratenia (aspoň z mojej strany) je to, že prakticky nemá žiadny naratív a celú dvojhodinovú sériu ultradlhých záberov drží pokope len akýsi náznak dosť banálneho príbehu a podivná atmosféra, ktorá by človeka trpiaceho depresiou pravdepodobne prinútila k samovražde (ak by počas premietania nezaspal). Okrem toho tu máme LEN tie niekoľkominútové bezstrihové zábery. Niektoré sú skomponované geniálne, iné pôsobia z prvého dojmu ako päsť na oko. Určite by sa v nich dalo hrabať a analyzovať funkciu odstaveného bicykla v univerze hlavnej postavy, ale nejak tú potrebu necítim. Za mňa 5 / 10 s tým, že Tarrovi dám ešte jednu poslednú šancu (uvidím, či to bude pekelne dlhé Satanské tango alebo Werckmeisterove harmónie) a ak ma sklame aj na tretíkrát, končím s ním nadobro. (31.03.2009)

Zatracení představuje první část trilogie a platí zde, stejně jako u dalších dvou filmů, že příběh je tlačen do pozadí a na odiv se dere vizuální stránka filmu. Příběh je velmi jednoduchý. Sledujeme postupné zatracení hlavní postavy Karrera, který většinu dne tráví v barech malého hornického města a touží po zpěvačce z blízkého baru. Jeho život je každodenním stereotypem, ve kterém se opakují neustále ty samé věci. Podobně jako v pozdějších filmech Bély Tarra platí, že hodnota filmu se nedá vyložit (musí se vidět, aby ho šlo docenit) a není vůbec závislá na jeho příběhu. Tedy není zde důležité, o čem to je, ale jak to je udělané. **** Zde je právě vidět ono estetizování všednosti a nudy, které Tarr v dlouhých záběrech zobrazuje. Přenáší je však i do stylu filmu, využívajíc repetivních jízd kolem postav, znázorňující jejich neustále stejnou povahu a bezvýchodnost situace, či systematického opakování ruchů i diegetické hudby, tvořící nikdy nekončící smyčku. Karrer je zde postavou, která se svému osudu nemůže vyhnout, má ho pevně určený, a jediné o co se snaží, je naplnit nějak čas než nastane konec. Jeho charakter klesá stále níže a níže, až v sobě nemá nic lidského (nemá žádné sociální cítění) a stává se pouhým zvířetem, které bojuje pouze za své zájmy. **** Ačkoli je Tarr ve svých filmech vážný, nevyhýbá se ani sarkastickému tónu některých scén. Karrer například chodí do místního baru, který je příznačně pojmenován „Titanic“. **** Je to vlastně také vykreslení prostředí, jež na nás působí tísnivě, a které je dokladem lidského úpadku (nikoli však jejich činitelem). Potemnělé město neustále bičuje déšť, který na rozdíl od Tarkovského není vnitřně očisťující, ale naopak v zásadě negativní. Je symbolem monotónnosti a nezastavitelné destrukce. V ostře nasvětleném prostředí, někdy připomínající až film noir (odpovídá tomu předem odsouzený hrdina i rozporuplná femme fatale) je jediným ústředním bodem hospoda, která skrývá přístřeší pro zdejší návštěvníky a ve které se lidé upíjejí, aby zapomněli na svůj osud. Motiv hospody, v níž se odehrává lidová zábava (v tomto případě posvatební veselice) se pak objevuje v každém následujícím filmu. Béla Tarr tím možná nastavuje zrcadlo stavu společnosti ve východní Evropě, plné lidí pasivně čekajících a přičítajících své historické neúspěchy všem ostatním, utápějící se svou malostí. (10.08.2009)

Setsakra ponurý nihilistický portrét lidské bezútěšnosti, který ztělesňuje jakýsi renesanční přelom v Tarrově filmografii, a který posléze definoval stanovený charakter a signifikantní půdorys jeho budoucích snímků. Nejenže se jedná o první díl pomyslné trilogie - vypovídající o bezvýchodnosti života s minimem narativu a přemírou lyriky - která symbolizuje vzájemnou kreativní spolupráci Bély Tarra a spisovatele Lászlo Krasznahorkaie. Tarr zde především straní děj na úkor absolutní nadvlády formalismu, a zároveň zde excelentně uplatňuje faktor melancholie, beznaděje a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra, která reflektuje dekadenci lidské existence, jež vede k hořké nechuti ze života.... 8,6 hafánků z 10 (24.04.2020)

KÁRHOZAT je Tarrova první spolupráce se známým maďarským spisovatelem Laszlem Krasznahorkaiem, která pokračuje dodnes, a zároveň, jak se uvádí v jednom z komentářů na IMDb, i první film, který ustanovil charakteristický Tarrův styl._____ KÁRHOZAT/ZATRATENIE chybí možnost spirituálního naladění se, jaký měla noční můra WERKCMEISTROVY HARMNOIE či lucidní sen SATANSKÉ TANGO (nebo tomu je naopak?), uspokojí spíš filmové vědce a teoretiky, kteří tuze rádi čtou v záběrech. Samotný režisér prohlásil, že pro něj je film a kinematografie "image" - tedy obraz, a o nic jiného v jeho filmech nejde._____ Minimum narativu, až primitivní premisy a styl spočivající v až nesnesitelně dlouhých záběrech, v nichž buď následujeme hrdinu/jdeme spolu s ním (WERCKMEISTROVY HARMONIE), rekonstruujeme fabuli a jsme tak v pozici "detektiva" (MUŽ Z LONDÝNA) či jsme nestrannými pozorovateli určitého dění (SATANSKÉ TANGO a právě KÁRHOZAT/ZATRATENIE). V tomhle pomalu plynoucím počinu, otevřeném čtyřminutovou (!) scénou muže sledujícího zpoza okna jezdící nákladní vozy na lanovce, jde o to, co je v záběru, kolik vrstev ukrývá a jak to odráží mentální stav mlčenlivého a melancholického hrdiny. Hrdina není zatracen, v tomto ohledu název lže, ale divákovo pozorování a odkrývání jednotlivých vrstev ano, protože vše nakonec skončí "smytím" stop a hrdinovou dehumanizací._____ Tarr by se akorát mohl naučit pracovat mnohem méle s postsychrony, které z filmu přímo trčí a vyloženě ruší, když už teda tolik dbá na zvukový podkres svých filmů - v MUŽI Z LONDÝNA je to jakýkoliv rozhovor mezi Krobotem/Swintonovou a v KÁRHOZAT/ZATRATENIE hudební vystoupení. Někdo tady, ukažme si na ni - Bebacek - má zvláštní, a někdo tady, ukažme si na něj - O*R*I*Nek - má vytříbený vkus. :-P (17.02.2008)