Zatratenie

Setsakra ponurý nihilistický portrét lidské bezútěšnosti, který ztělesňuje jakýsi renesanční přelom v Tarrově filmografii, a který posléze definoval stanovený charakter a signifikantní půdorys jeho budoucích snímků. Nejenže se jedná o první díl pomyslné trilogie - vypovídající o bezvýchodnosti života s minimem narativu a přemírou lyriky - která symbolizuje vzájemnou kreativní spolupráci Bély Tarra a spisovatele Lászlo Krasznahorkaie. Tarr zde především straní děj na úkor absolutní nadvlády formalismu, a zároveň zde excelentně uplatňuje faktor melancholie, beznaděje a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra, která reflektuje dekadenci lidské existence, jež vede k hořké nechuti ze života.... 8,6 hafánků z 10 (24.04.2020)

Takže ja som to videl asi takto : Chlapík by chcel byť mučedníkom, ale pritom je to obyčajný egoistický zmrd, ktorého kecy ( navyše v madarčine ! ) boli neuveriteľné zvratky !! A furt tam chrúmali mrkvu, alebo ktorú puču, až ma privádzali k šialenstvu ! Fakt, že som to ' vytrimal ' do konca, bola tá nádherná muzika - čistý underground , za práve ktorý som si pripustil udeliť tomuto skvostu jednu jedinú hviezdičku a neposlať ho tam, kam právom patrí, do Zatratenia ! (15.01.2011)

Už od úvodní části volné trilogie vzývá Béla Tarr ve svých nekonečných záběrech metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán malou osobní apokalypsou. Závěrečná scéna souboje se psem v bahně pro mě osobně představuje dokonalý obraz absolutního zatracení. (02.05.2014)

Zatracení představuje první část trilogie a platí zde, stejně jako u dalších dvou filmů, že příběh je tlačen do pozadí a na odiv se dere vizuální stránka filmu. Příběh je velmi jednoduchý. Sledujeme postupné zatracení hlavní postavy Karrera, který většinu dne tráví v barech malého hornického města a touží po zpěvačce z blízkého baru. Jeho život je každodenním stereotypem, ve kterém se opakují neustále ty samé věci. Podobně jako v pozdějších filmech Bély Tarra platí, že hodnota filmu se nedá vyložit (musí se vidět, aby ho šlo docenit) a není vůbec závislá na jeho příběhu. Tedy není zde důležité, o čem to je, ale jak to je udělané. **** Zde je právě vidět ono estetizování všednosti a nudy, které Tarr v dlouhých záběrech zobrazuje. Přenáší je však i do stylu filmu, využívajíc repetivních jízd kolem postav, znázorňující jejich neustále stejnou povahu a bezvýchodnost situace, či systematického opakování ruchů i diegetické hudby, tvořící nikdy nekončící smyčku. Karrer je zde postavou, která se svému osudu nemůže vyhnout, má ho pevně určený, a jediné o co se snaží, je naplnit nějak čas než nastane konec. Jeho charakter klesá stále níže a níže, až v sobě nemá nic lidského (nemá žádné sociální cítění) a stává se pouhým zvířetem, které bojuje pouze za své zájmy. **** Ačkoli je Tarr ve svých filmech vážný, nevyhýbá se ani sarkastickému tónu některých scén. Karrer například chodí do místního baru, který je příznačně pojmenován „Titanic“. **** Je to vlastně také vykreslení prostředí, jež na nás působí tísnivě, a které je dokladem lidského úpadku (nikoli však jejich činitelem). Potemnělé město neustále bičuje déšť, který na rozdíl od Tarkovského není vnitřně očisťující, ale naopak v zásadě negativní. Je symbolem monotónnosti a nezastavitelné destrukce. V ostře nasvětleném prostředí, někdy připomínající až film noir (odpovídá tomu předem odsouzený hrdina i rozporuplná femme fatale) je jediným ústředním bodem hospoda, která skrývá přístřeší pro zdejší návštěvníky a ve které se lidé upíjejí, aby zapomněli na svůj osud. Motiv hospody, v níž se odehrává lidová zábava (v tomto případě posvatební veselice) se pak objevuje v každém následujícím filmu. Béla Tarr tím možná nastavuje zrcadlo stavu společnosti ve východní Evropě, plné lidí pasivně čekajících a přičítajících své historické neúspěchy všem ostatním, utápějící se svou malostí. (10.08.2009)

Je poněkud nešetrné, že „guru“ současné evropské filmové magie a malíř apokalyptických stínů filmového plátna je označován za „tvůrce, jenž nestříhá“, když totéž platí o jednom z jeho nepřímých patronů Miklósi Jancsóovi již od 60. let. Soustředěnou úchvatnou taneční scénu ve vesnickém lokálu má už ve svém filmu také Zoltán Fábri – Kolotoč (Körhinta, 1956). Atd. Na tvorbě Bély Tarra je důležité, že dokázal tyto silné vlivy maďarské kinematografie syntetizovat do vlastního autonomně fungujícího filmového světa, pro jehož účely dokázal zjemnit i undergroundově zvučnou maďarskou rockovou hudbu při spolupráci s Mihály Vígem, jehož využil i jako herce. Tarrova klíčová „satanská trilogie“ (na téma ontologických a kosmických problémů) začíná Prokletím, jehož děj a hutné dojmy vychází ze spolupráce s Lászlóem Krasznahorkaiem, tvůrcem přesných, z reality příšerné maďarské pustiny vycházejících malých velkých příběhů, které Tarr dokáže zachytit v působivém bezčasí a dovolují mu realizovat veskrze spíše básnické představy o vizuálním rytmu, pohybovém aranžmá hudebních scén, metafyzice černobílého světa uvnitř záběru, vždy však ve spolupráci se svým týmem. Skloubení těchto znaků v nejkratším dílu trilogie je silně magickou záležitostí. (16.01.2012)