Já, Kuba

Možná to taky znáte. Ležíte na zádech, posloucháte dobovou hudbu a před očima se vám odvíjí překomplikované sekvencové záběry, jimiž byste vypálili díru do hlavy všem obdivovatelům dlouhých záběrů a plynulých pohybů kamery (možná touhle představivostí trpím jen já). A pak si pustíte Soy Cuba, kde už to všechno je. Jen v mnohem komplikovanějším a komplexnějším hávu, než jste schopní vymyslet. Odhlédnuto od komoušské ideologie, tohle je jeden z nejlépe natočených filmů všech dob, který kamerovou virtuozitu Scorseseho, Tarantina nebo Spielberga předběhl o dekády! A Kalatozov k tomu nepotřeboval digitální efekty, jen měsíce příprav a kameramany ochotné levitovat na lanech a trhat sebou do impulzivních pohybů, které dokonale simulují vnitřní stavy postav. Máte rádi hlediskovými záběry řízené Terče od Bogdanoviche? Hladké jízdy kamery z Mafiánů či Casina? Závěrečnou sekvenci Potomků lidí v bitevní vřavě? Úvodní scénu Revenanta, kde kamera shlíží na tekoucí vodu a následně se přimkne k brodícím se postavám? To všechno tady je, v nádherném černobílém formátu, živelné, krásné a léta zapomenuté. Ani ta ideologie tu v součtu tolik nepřekáží a vypráví se přesahující příběh utlačovaného kubánského lidu, kde každá ze čtyř povídek volí jiný žánr a jiné tematické perspektivy. This is Cinema. Dejte to na 60. výročí do kin. (08.04.2023)

Značně experimentální a svobodomyslný snímek, jenž však zároveň nemá daleko k akademickému formalismu. Ideologicky nesmírně naivní, vizuálně silný a přetékající dynamikou a čistě ruským pojetím pohybu a života. Každopádně velmi cenný příspěvek jak k umělečtějšímu sovětskému propagandistickému filmu, tak k tématu ruského nazírání na neruský, tentokrát ten iberoamerický, svět. (09.10.2008)

S nadsázkou (ale ne zase tak velkou) divákovi může po téměř dvou a půl hodinách filmu připadat, že viděl pouhopouhé čtyři střihy - mezi čtyřmi oddělenými povídkami. Nekonečné intuitivní a zároveň nápadité jízdy a Kalatozovovy detailní podhledy a nejrůznější náklony kamery se musí dodnes určitě pilně učit studenti moskevského VGIKu. Stejně tak příběh postupuje plynule od na první pohled neviditelného ponížení chudé země, přes identifikaci zdroje její bídy v kapitalismu udržovaném pomocí imperialistického kolosu tam na severu a přes první izolované nekoordinované a proto k nezdaru odsouzené pokusy po revoltě až k uvědomělému organizovanému masovému vítězství revoluce v poslední povídce. Původně jsem i já, byť starý levičák, chtěl být přísný a příliš čitelnou dějovou stránku filmu vytknout. Ale když tu čtu (jako už u tolika východoevropských filmů - včetně Československa) výkřiky uvědomělých uživatelů typu "ideologičnost", "vítězství formy nad obsahem", "manipulování/ zneužívání", tak otáčím. Ono objektivní zhodnocení by bylo asi to co by vidělo Batistu jako toho usměvavého pána co vůbec nedělal to co na očích amerického velvyslance viděl (najděte si např. co to byl zlatý telefon), USA v roce 1961 vyslaly na Kubu humanitární misi plnou freedom fighterů (asi jako jsou dnes ti v Sýrii) atp. atp. Jedna otázka s filmem nesouvisející na zamyšlení: jak je možné že je Kuba Valným shromážděním OSN konstantně volena do United Nations Human Rights Council? Podivné, když přece víme, že jí celý svět opovrhuje pro castrovskou totalitu... (19.04.2014)

Soy Cubu prostě musíte vidět. Ne nadarmo ji v 90. letech rehabilitoval Martin Scorsese u veřejnosti. Proč? Protože floskule o „zapomenutých klenotech“ a „must see“ filmech nebyla nikdy pravdivější. A protože kamera ještě nikdy nebyla tak živelná a zpřítomněná jako tady. Jak příkladné, když se film o revoluci vymyká svým revoluční stylem. (04.07.2008)

Kubánska propaganda, optikou sovietskych súdruhov, kúzelníkov, ktorí vytvárajú mimoriadny pôžitok, kde Michael Bay, či Terrence Malick, len tíško závidia, alebo im rozum stojí nad opulentnými zábermi dvoch vizionárov, t. j - režisér Kalatozov a kameraman Urusevskij, ktorí doslova experimentujú, kde ich nápady, sú také bravúrne, že som neveriacky krútil očami, čo mám na mysli, že to vidieť na jeden krát nestačí, vynikajúca škola pre cinefilov, ktorí sa môžu posunúť o krok dopredu. Tuším, že som ešte nevidel kubánsku kinematografiu, len dokument o Castrovi, a tak mi úplne stačí, sa vrátiť k tomuto snímku, ktorý si ešte pozriem, lebo sú tu zábery, ktoré mám rád. (28.05.2014)