Satanské tango

Věděl jsem do čeho jdu a že není možné, aby 450-ti minutové monstrum udrželo člověka v pozornosti po celou dobu projekce. Že to prostě není v lidských možnostech. Faktem je, že už od prvních vteřin, při postupném projetí domovské vesnice za pozorné asistence turu domácího, je jasné, jakým směrem se bude Satanské tango ubírat a že si rozhodně nebude s těmi ohranými problémy, jako je udržení napětí a zábava, dělat starost. A ani jsem to od něj nechtěl. Mou základní chybou bylo, že jsem si až příliš důkladně pročetl těch pár řádků v katalogu, které o snímku informovaly a jejichž pravdivost se v samotném sále projevila asi jako moje peníze za lístky v kapse Fera Feniče. Za prvé mluvila o dokonalém vykreslení postav, na které je prý dostatek času, což se jeví na první pohled jako zcela racionální úsudek. Ovšem už se nezmiňuje, že většina scén trvá pětkrát déle než ve Vesmírné Odysee a výsledné obsahové sdělení pak (i přes obří stopáž) není o mnoho větší, než v běžném filmu. Chci tím říct, že fakt dobře vykreslená postava je jedna (malá holka) a ucházejícím způsobem tak tři (Iremiáš, doktor a snad Futaki), ostatní pro mě znamenaly jen jména, na která do zítřka zapomenu. Druhou věcí je efektní navnadění v podobě předvečeru apocalypsy. Tam byl asi ten největší problém, jelikož mám o této situaci (ať už znamená či znázorňuje cokoliv) svou "zidealizovanou" představu, kterou se rozhodně nepodařilo naplnit. Některé střípky (v podobě deště, bláta, blesků a pobíhajících domácích zvířat) se mé představě přiblížily jen trochu; a rozhodně by byla zrealizovatelná i přes menší rozpočet. První trojhoďka (ani nevíte, co udělá takový film s vaším subjektivním vnímáním času) by mohla být zdařilou introdukcí. Již hirnlego zmiňované pasáže svítání, tanec nebo mučení kočky (mimochodem to mi přišlo odpornější, než jakékoliv umělé létající vnitřnosti, hovna nebo blitky, protože tohle prostě bylo REÁLNÉ a to mi nikdo nevymluví) byly dokonalé. Ovšem scéna "monolog Iremiáše;mrtvé dítě na stole" pro mě znamená takový předěl. Už jenom fakt, že to dítě naprosto zřetelně dýchalo, mi vrhlo na celý film a jeho práci s detaily temný stín. Samotný monolog pak byl pro mě takovým trpkým vystřízlivěním, jelikož nasměřoval děj tam, kam jsem rozhodně nechtěl a jeho patetičnost mnou trochu zacloumala, až jsem málem vzbudil lidi okolo. Film rovněž nezná pojem gradace, alespoň pokud bereme v potaz to, že se blíží něco zlého, velkého nebo důležitého. Nechápu, proč byl začátek filmu temnější, než jeho prostředek a ten zase temnější, než jeho konec. Ještě něco mám, komentář je ale bohužel limitován. Ale co hodnocení? 2 a hůř je ošklivé, protože tenhle film je prostě velký. A to nejen svou délkou, ale celým svým vyzněním. Nezaslouží si být takhle strhán. 3 - čili průměr? Pche. 4-5...vžádném případě, žádný film mi nezpůsobil takovou fyzickou a psychickou bolest. A nechat bez hodnocení? Film, kterému jsem věnoval tak 10 hodin života? A ani bych ho neměl mezi zhlédnutými? Co s tím? Současné hodnocení je tedy čistě náhodné (ale nevěřte tomu :-) ). Jo a mimochodem, režisérovy kecy o tom, že nemá smysl točit filmy o příběhu, jelikož kvalitnější příběh než zabití Kaina Ábelem, už nikdo nevymslí, je naprostý ale naprostý NESMYSL! Už jenom v té Bibli se najde spousta lepších fikcí. (25.03.2007) (menej) (viac)

"Lidský život je smysluplný. Bohatý, krásný a špinavý. Všechno a všechny navzájem sjednocuje. A pouze zneužívá svobodu. Plýtvá ji, jako by to byl bezcenný odpad. Lidé nemají rádi svobodu, bojují s ní. Zvláštní je, že neexistuje pádný důvod bát se svobody. Ovšem pevně stanovený řád může být na druhé straně mnohdy děsivý." ____________ Věhlasný dánský režisér Lars von Trier jednou prohlásil, že kvalitní film má diváka tlačit jako kamínek v botě. Inu, dle týhle logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před kterým není šance uniknout. Již úvodní pasáž s hypnotickým pochodem krav trvající celých 7 a půl minuty předznamenává celkovou stopáž – akorát v řádu hodin, což samozřejmě není jediný superlativum. Béla Tarr, nesmrtelná ikona nové vlny maďarského neo-formalismu zde se svými dvorními herci rozehrává důmyslnou hru, ba doslova a do písmene tančí tango se samotným Satanem. Jenže jednoduchá kriminální zápletka filmu není primární, poněvadž prim tohoto kolosu tkví v bezútěšným existenciálním příběhu, který divákům vnucuje velmi nepříjemný a krutý poznání: na lidském osudu není nic vznešeného, ani dramatického.... Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným tvůrčím gestem a manifestem na obranu evropské autorské kinematografie. V roce 1994, kdy povídkové krimi Pulp Fiction Quentina Tarantina definovalo filmový postmodernismus, uvedl Tarr do kin svoji radikální epopej, jejíž idea je víc než jasná: takhle má vypadat autorský film, který promlouvá k duši publika. Zatímco zbylé snímky pomyslné trilogie Zatracení (nihilistický portrét o lidské bezútěšnosti) a Werckmeisterovy harmonie (sociální balada o disharmonii lidství) analyzovaly své dané téma "okrajově" - čímž nechci tvrdit, že se nejedná o kvalitní počiny, ba naopak - tak Satanské tango se noří do týhle existenciální žumpy po hlavě........ Béla Tarr vždy na danou problematiku nahlížel z diametrálně odlišný perspektivy, a krom toho, že ve svých dílech ctí a pokračuje v tradičních šlépějích odkazu filmových básníků Andreje Tarkovského a Miklóse Jancóse, ponoukal se o snahu vnést do stereotypů kinematografie různorodost, jinakost, a minimálně se tak pokoušel změnit její monotónní přetvářku - a to se mu povedlo na výbornou. Zvěsti totiž nelhaly, protože Satanské tango je skutečně monumentální metafyzické veledílo, které je ve své tvůrčí podstatě atektonickou mozaikou plnou tíživých záběrů, které se odehrávají v deprimujícím deštivém surreálném bezčasí, jejichž kompozici lze rozdělit na 12 odlišných kapitol, což přesně odpovídá rytmice tanga (6 kroků vpřed, 6 kroků zpátky). Tarr zde tak inovativně využil svůj jedinečný talent a lásku vůči formalismu a dovedl jej k takřka bezchybnému perfekcionismu, s nímž posléze stvořil nesmírně autentický epitaf, který je zároveň elegickým žalmem o lidské beznaději........ Béla Tarr byl vždy znám jakožto snovač temných kulis, a zároveň velice kreativní člověk zastávající názor, že film je ŽIVÝ OBRAZ. Touto nihilistickou ódou ovšem opěvuje formalismus způsobem, jako doposud nikdy a nikdo jiný. Nejenže odmítá devalvovat čas na úkor diváků, ale především převrací filmovou řeč prdelí naruby. Snímek až observační metodou rámuje krátký úsek ze života obyvatel jedné vesnice v rádoby atemporálním bezčasí, kde neexistuje čas. Tarr však ohýbá filmový čas do takových extrémů, že sám divák nemá sebemenší ponětí o subjektivním či reálném čase. Téměř každá druhá scéna nemá na narativ jakýkoliv vliv - jedná se spíš o paralelní sled letmo souvisejících scén s hlemýždím tempem - a i přes tento prvek děj takřka neobsahuje pražádné hluché místo a nikterak nenudí. Nelze taky ani vyvracet fakt, že děj je jakýmsi pásmem hypnotických vizuálních skladeb vyprávěných skrze sofistikované kamerové krasojízdy - laicky řečeno: vyprávění obrazem. Tarr navíc provokuje ignorací samotné kriminální zápletky kterou načrtne v první hodině, ba ani nerozvíjí děj, a namísto toho dalších 6 hodin bez sebemenších kompromisů bezcitně moří diváka touhle depresivní reflexí o nechuti ze života. V každé scéně také zní znepokojivý zvuk tikajících hodin, který umocňuje nemilosrdnost plynoucího a stále se zužujícího času. Když navíc budete bedlivě sledovat, zjistíte, jak všechny časově paralelní linky vzájemně a neodmyslitelně souvisí. Snímku zejména nelze opomenout jakýsi modus operandi velice atypického pojetí realismu – ona ikonická, téměř půlhodinová pasáž s chlastačkou, v níž jsou všichni (ne)herci skutečně opilí, budiž důkazem...... Děj taky disponuje elementem nejednoznačného střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již sociálních, ideologických či čistě abstraktních. Další z mnoha aspektů je excelentní využití syndromu melancholie a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra jež vede k hořké nechuti ze života - což je signifikantní rys pro náturu Tarrových filmů. Diváka v neposlední řadě uchvátí pečlivá práce s precizní hrou světel a stínů či celkové estetické rámování jednotlivých kompozičních prvků černobílé mizanscény - z hlediska řemesla prostě nejde nic vytknout...... Satanské tango je taky zaškatulkováno jako jeden z nejméně stravitelných pokrmů a pramálo analyticky čitelných subjektů filmový teorie. Nutno podotknout, že značný zastoupení zde mají filozofické teze strukturalismu, minimalismu i naturalismu - a to doslova v každé jednotlivé scéně, kde každý dílčí motiv je jako mnohovrstevnaté ovoce: čím víc odstraníte vrstev a jste blíže k jádru, tím víc je ona specifická pachuť ještě víc hořká. Divák posléze musí sám najít onu intertextualitu a následně vyčíst její materii skrytou mezi řádky – kamera například intimně rámuje obličeje protagonistů a pokouší se tak částečně nahlédnout do jejich tajuplných temných duší. Je proto naprosto neuvěřitelný, jak Tarr vždy mistrovsky dokáže zobrazit zcela triviální a zdlouhavé každodenní okamžiky i obyčeje běžného života zcela beze střihu - a to bez příkras...... A já už nemám další slova, která by dokázala popsat, jakou emocionální díru ve mně Satanské tango vlastně zanechalo a následně tak vytvořilo pustý vakuum. Jakožto cinefil jsem se však rochnil v nepopsatelný filmový euforii, která ve mne stále intenzivně rezonuje. Ve výsledným resumé je Satanské tango nejenom 7 a půl hodiny trvající etalon formalismu, komorní existenciální tryznou, lyricky temnou a přesto překrásnou noční můrou, ale především pak esteticky opojný artový opus, jehož strhující zážitek musí každý okusit na vlastní kůži aspoň jednou za život. Co jsem ani v těch nejdivočejších snech neočekával je, že tento kolos změní můj dosavadní pohled na film jako audiovizuální médium, ba opak se stal pravdou: o to víc si nyní uvědomuju, co filmy dokáží vyjádřit, jaký emoční impakt mohou na diváka mít, jakou myšlenku a poselství v podstatě mohou nést - že film je nejhodnotnějším uměleckým pilířem reflexe života.... Zkrátka, Satanské tango je ryzí zhmotnění umělecké vize, která nestojí za pouhou zmínku - tohle je prostě a jednoduše milník kinematografie a hotová must see záležitost nejextrémnějšího kalibru - zvláštně pak pro ty, kteří holdují mainstreamu. Tohle je totiž FILM s velkým F ve svý nejčistší podobě...... VERDIKT? Redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinná četba pro všechny cinefily.... Silně alegorický až hypnotický veledílo o dekonstrukci času, který vás emočně vyždíme jak kus hadru. Vyčerpávající, nadpozemský zážitek. Bezpochyby nejlepší díl z pomyslné trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka. Víc takových sofistikovaných filmových sond do jámy lvové lidského nitra, které divákům na pohárcích jejich jazýčku zanechají nezapomenutelnou hořkou pachuť. Nemám slov. Čas je obsese. (26.04.2020) (menej) (viac)