Satanské tango

"Satanské tango" je tak specifický film, že opravdu není pro každého. Co se mu ale musí nechat, to je skutečnost, že to prostě není jen sedmihodinový film, ale je to film, který má obsah a který něco sděluje. Navíc to sděluje způsobem mnohdy úchvatným (scéna s koňmi) nebo takovým, který s vámi zamává (scéna s kočkou). Ale přitom je toho mnohem více. (11.03.2016)

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! (07.06.2008)

Dokonalá adaptace zřejmě nejvíce zlé a hříšné knihy, kterou jsem kdy četl v jedinečně úderné Tarrově režii. Film zachovává taneční pořádek, nahlížení situací z různých perspektiv, používá často doslovné pasáže z knihy a nechybí ani vypravěč na konci většiny kapitol. Ze všech Tarrových temných filmů, kde síla obrazu fascinuje, je tento jeho vrcholem, neboť množství různých prvků zde nalezitelných tvoří jedinečné a realistické zhmotnění zlého světa. Audio stránka je místy opět zdrcena děsivými postsynchrony, ale na druhé straně ji vždy něco vyvažuje a nemalý podíl na tom nese melodie melancholické harmoniky a jejích přiškrcených, nepropustných tónů. Za mě je Sátántangó sedmi a půl hodinové potěšení, kterému nechybí ani maličkosti typu Schmidt má rohlík na hlavě (!!), Halics vypadá jako Sartre, na zdi je vyškrábaný kosočtverec... (02.03.2011)

Tarrove tri filmy, ktoré som videl mi pripadajú najzaujímavejšie v jednej veci. Že sa totiž akoby odohrávali v inom vesmíre. Stále však v našom, ale paralelnom, čiže na planéte Zem, ale s inou históriou. Vedci o tom už dnes majú svoje reálne vyznievajúce teórie a ak svet Bellu Tarra niekde existuje, vôbec by som sa nečudoval. Neexistujú tu veľkomestá, asi tu žije zopár stovák miliónov obyvateľov a medzi nič extra malomestami sa nachádzajú polia a blato. Veľa blata. Napriek dĺžke film nenudí, pretože rozdelením do kapitol ho vlastne sledujeme ako seriál a tešíme sa na ďalšiu časť. To však nemení nič na tom, že nejakých slabších 5 hodín by úplne stačilo. Oproti Turínskemu koňovi a Harmóniám, ktoré mali pri podstatne kratšej dĺžke väčší ťah na bránku, mi Satanské tango pripadalo viac sebastredné a menej uchopiteľné, každopádne sa absolútne vymyká tomu, čomu dnes hovoríme klasický európsky art (povedzme napríklad tak populárne sociálne drámy), blížiaci sa svojou jednoduchou štruktúrou viac internacionálnemu štýlu. (08.02.2015)

Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. (17.09.2010)