Harakiri

Tragický příběh samuraje/rónina, kterého bída a ztráta rodiny dohnaly až k rozhodnutí spáchat harakiri. Děj je samozřejmě podstatně komplikovanější, vyprávěný velmi pomalým tempem v dlouhých, pečlivě aranžovaných záběrech. Několika krátkých soubojů se dočkáme až v úplném závěru. Přesto je snímek strhující a jeho síla až fascinující. Zaznívá zde také kritika pozlátka samurajského kodexu, kterým se každý zaklíná, ale málokdo skutečně řídí. (22.02.2012)

Samurajsky film bol japoncov vacsinou akcou zabavou s historickou zapletkou, niekedy psychologickou dramou, ale malokedy realistickym filmom so socialno kritickym aspektom. Tento pohlad narusil najprv kurosawa so siedmimi samurajmi a neskor kobayashi s filmom seppuku. Seppuku je perfekcioialisticky film po stranke vizualnej, genialne pouzitie cierno bielej, dlhych nehybnych sirokouhlych zaberov s velkou hlbkou ostrosti, aj po stranke obsahoej - jednoduchym sposobom rafinovane prepletanie roznych pribeh v jeden, aj po stranke historicko realno naucnej - zaciatok tokugavskeho shogunatu, koniec slavnej ery samurajov. a zaverecna bojova scena, pri nej clovek fakt nedycha, divak netusi a ani nevie, ako bu epokracovat, tak ako to netusi a nevie nik z postav, nejde o ziadneho neporazitelneho superhrdinu, u ktoreho vzdy vieme, ze nejako vyhra, prave naopak, tusime, ze prehra, ze prehra realnym sposobom. (03.06.2007)

Pozoruhodné a silné drama se sociální tématikou a v kulisách ctihodné samurajské vznešenosti 17. století. Třídní rozdíly, nevyhnutelná tíživost života nezaměstnaných, tragické osudy chudých, zoufalé skutky, povýšenecká nemilosrdná krutost výše postavených osob, zachovávání si hrdosti, nespravedlnosti, ponížení a lpění na tradicích a nepsaných zákonech. Schovávání se za kodexy stavovské etiky, jako za ochranou hradbu necitelnosti. Jako za pokrytecké zachovávání cti při řešení nepříjemností. Jako nerovnoprávné zacházení s lidmi z nižší třídní vrstvy. Samuraj Hanširo Tsugumo (skvělý Tacuja Nakadai) se nemilosrdnou tragickou hrou osudu dostává k bráně smrti v rituálním obřadu sebevraždy, jako aktu vykoupení. Ale také jako aktu zoufalství, beznaděje, odkrytí pravého stavu samurajského kodexu cti a etiky. A jako aktu pomsty a hrdosti, která trestá nemilosrdnou krutost, kde chybí lidskost a porozumění a vládne jen blyštivé pozlátko falešné cti. Jeho osobní pomsta je velkolepá, důstojná, vznešená, nemilosrdná. Je to nejvyšší stav hrdé lidskosti a touhy po spravedlnosti. Z dalších rolí: Tsugumův zeť Motome Čijiiwa (dobrý Akira Išihama), dohnaný nemilosrdnou realitou ke kruté sebevraždě, Tsugumova dcera Miho Tsugumo (Šima Iwašita), krutě zasažená tragickým osudem svého manžela, samurajové domu Iyi Hikokuro Omodaka (Tetsuro Tanba), Hayato Yazaki (Ičirô Nakatani) a Umenosuke Kawabe (Yošio Aoki), krutí a zároveň zbabělí při odplatě za své hanebné skutky, a správce domu Iyi Kageyu Saito (dobrý Rentaro Mikuni), držící ochranou ruku nad pokryteckým kodexem cti. Silné drama o ztrátě lidskosti, o vývoji světa, kde není místo pro staré pořádky, o pokrytectví a kruté nelidskosti, o vznešeném vzdoru a hrdosti, o strhnutí pozlátka ochranného obalu cti, o třídních rozdílech a pokřivené stavovské etice. Působivé ve svých obrazech, působivé ve svém provedení, působivé ve svém herectví, působivé ve svých gestech, působivé ve svém odhodlání. Je to vynikající a originální obžaloba stavu společnosti a zavedených pořádků, které ve své podstatě opovrhují lidským životem. (23.02.2013)

Zbožňuju japonské samurajské filmy. Ty nejlepší jsou ze 60. let. A Kobayashi je uměl točit obzvlášt dobře. V minimalistickém Harakiri se začíná příběh filmu rozvíjet nenápadně a s přibývajícími minutami film pomalu, ale jistě graduje až k temnému finále. Režisér dokázal docílit s minimem prostředků maximálního efektu. Scéna samotného harakiri v úvodu je natolik sugestivní, až jsem se chytal za břicho a hlavně divákovi dojde hrůza tohoto obřadu v plném rozsahu. Kobayashi točil úsporně a hlavně nechával vyniknout skvělé herce. Tatsuya Nakadai je coby cynický ronin, který již nemá co ztratit naprosto úžasný. Na druhou stranu, film Vzpoura, je dosti podobný a zapůsobil na mne o něco více. (04.04.2011)

Po remaku som si pozrel original a ten mi sadol viac. Original je viac zamerany na filozoficku cast a kritiku samurajov, ktory tu vyznievaju ako zaslepeni intrigani, ktori su schopni dokonca nekalych cinov, aby si zachovali svoju povest. Cize vlastne vyznievaju ako regulerni zaporaci a spôsob akym nekompromisne donutia mladika k harakiri je dost svinsky. Proste mu nedali na vyber a to aj keby sa dozvedeli pozadie jeho pribehu. Remake je viac zamerany na postavy a snazi sa byt az prehnane melodramaticky, co podla mna tvorcovia prehnali natolko az ma to nebavilo. A samotna kriticka udalost, ktora zavrsi smutny osud mladika vyzera skôr ako nedorozumenie v ktorom obidve strany zo svojho pohladu konali logicky a zaroven pochopitelne, takze hladat vinníka je tazke. To neciernobiele rozdelenie postav v remaku sa mi pacilo viac ale original je lepsie natoceny a ani na chvilu to s citovym vydieranim neprehnali. Jedinu vytku k originalu mal len v tom ohlade, ze na konci stary samuraj zacne ostatnych v suboji zabijat aj ked dovtedy sa vrazdeniu vyvaroval. Ale asi pochopil, ze su to zmrdi a aj ked im povedal pravdu do oci, tak to s nimi nepohlo. Prekvapenim pre mna bolo, ze stary ciernobiely original je ovela krvavejsi ako remake, ktory sa brutalnym scenam vyhyba napriek tomu, ze ho natocil uchyl Miike. Ale v jeho podani je scena harakiri ovela neprijemnejsia aj ked sa detaily odohravaju mimo zaber kamery. Takze aj ked je 90% filmu v obidvoch verziach rovnakych, tak ma zmysel vidiet obidve verzie. 8/10. (06.10.2016)