Vraždy podľa predlohy

Psycholožka Helen Hudsonová (Sigourney Weaver) se tak dlouho zabývala analýzou sériových vrahů, až si na ni jeden z nich došlápl. To ji natolik vyděsí, že se sama začíná potýkat s psychickou poruchou, spočívající v chorobném strachu z opuštění svého bytu. I když se svojí prací dávno nezabývá, série podivných vražd ji donutí přispět svými znalostmi policistce M.J. Monahan (Holly Hunter) a jejímu parťákovi v pátrání. Navíc se zdá, že onen vrah neustále mění svůj styl - a že jen Helen Hudsonová je schopna předpovědět, kdy a jak znovu udeří... Pamatuji se, že když jsem film viděl před lety poprvé, tak mně docela děsil - z dnešního pohledu zjišťuji, že mne asi neděsil film jako takový, ale šílená ženská v podání Sigourney Weaver. Film jako takový je zbytečně dlouhý, zbytečně komplikovaný a některé částí "zápletky" jsem dvakrát nepobral (proč by se měl kolega policistky zabouchnout právě do této ženské, nevím). Samotný závěr už byl vůbec postavený na hlavu, a v té chvilce jsem začal fandit vrahovi, ať se jich konečně zbaví a můžu jít spát... (01.02.2004)

První filmový scénář Ann Biderman, kterýžto námět vypadá slušně, ale při dvou hodinách ho zabíjí opravdu nelogické, nebo minimálně totálně pitomé chování policistů. Jak toho, který se vydá k houkajícímu alarmu ven, když má hlídat byt Helen Hudsonové, tak i následně inspektorky Monahanové. Mimochodem, alarm po chvíli slyšet není a polda pořád nikde. Zločinci to měli dost jednoduché. Vyšetřování se táhne a veškeré napětí se pořád točí kolem bytu soudní psycholožky. Vedle takových filmů jako Sběratel polibků či Sedm snímek s podobným námětem neobstojí. (20.09.2023)

Typickej žánrovej průměr s profláklym námětem, na kterym se toho nedá moc zkritizovat ani pochválit. Menší pochvalu si ale přece jenom zaslouží charismatická Sigourney Weaver v hlavní roli a solidně zahranej uchyláček v podání mně neznámýho herce (scény, kdy sedí u compu, neni pořádně vidět a pískajíce si z fotek vybírá další oběť, byly hodně znepokojující). Jinak žánrová jednohubka, která vás na dvě hodiny zabaví, ale jen těžko si na ní pár dní po projekci vzpomenete, natož abyste jí chtěli někdy vidět znova. (04.05.2012)

Thrillerů a krimi filmů, kde nejen policisté ve dne v noci nahánějí nějakého vraždícího úchyla, se objevilo v devadesátých letech jako hub po dešti, prostě pro diváky i producenty atraktivní téma. Společným jmenovatelem většiny z nich bývá peripetie, kdy už i policistům je jasné, kdo je pachatelem, nicméně než je skutečně dopaden, stačí jim obvykle pozabíjet i několik dalších lidí. Vraždy podle předlohy patří k řadě těchto snímků, pro někoho atraktivních, ale pro mě tuctových, neboť jak se říká, opakovaný vtip přestává být vtipem. Předem odhadnutelný děj, vlastně sotva film začne, už alespoň v nárysech tušíme, jak dopadne, a tak se ze slibně vyhlížejícího thrilleru stává nuda... (27.01.2012)

Ukážka toho, ako sa dá z nadpriemerného námetu odfláknutým scenárom a réžiou spotvoriť celý film, je jasné, že chlapi nevymysleli žiadnu originalitu, ale potenciál bol sľubný, vydaril sa aj kasting, tak nechápem, čo tam mali znamenať také amatérčiny, ako prezradenie hlavného hrdloreza v prvých minútach (komuže by už ušiel mierne pridrbaný ksichtík McNamaru v dave poslucháčov), zopár nezmyselných prešľapov v strihu, klasické céčkové scenáristické bludy so strážiacim policajtom zamieňajúcim si svoju povinnosť s povolaním automechanika, či okatá neschopnosť jeho kolegov ustrážiť hlavnú obeť, alebo donekonečna sa opakujúca ignorácia základných pravidiel polišov netrepať sa sám do pazúrov o tri triedy inteligentnejšieho a predsa sprostého vrahúňa, a ďalej už nejdem, lebo by som písal dlhšie, ako celý film trval, jednoducho premárnená šanca, takže 55%. (09.07.2010)