Odysseův pohled
To vlemma tou Odyssea
Le Regard d'Ulysse
Ulysses' Gaze
Obsahy(1)
Mýtus o Odyseovom putovaní domov sa stal Angelopoulosovou inšpiráciou pre príbeh gréckeho emigranta v USA a zároveň režiséra, ktorý sa vracia do rodného kraja kvôli špeciálnej projekcii jedného zo svojich filmov. Skutočným dôvodom jeho návratu je však záujem o nájdenie legendárnych filmových cievok bratov Manakiovcov, ktoré mali byť začiatkom histórie gréckej kinematografie. Ako moderný Odyseus putuje krajinou zdevastovanou stáročnými etnickými konfliktmi a vidí stopy, ktoré dejinné udalosti zanechali na jeho domove i krajanoch. Začína pochybovať o svojej schopnosti reflektovať udalosti prostredníctvom pohľadu. Angelopoulos opäť v pre seba typickom žánri road movie uvažuje o dejinách Grécka i celého Balkánu, zároveň však prináša i reflexiu filmárstva, filmového umenia i osobnosti režiséra, ktorý stojí pred neraz ťažkou úlohou zobraziť svet. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (16)
Třetí film, co jsem viděl od tohoto režiséra, a znovu je jeho ústředním motivem cesta. Cesta životem, cesta za poznáním. Kořenů, sebe sama, krajiny s bolestnou minulostí a ještě bolestnější současností, kdy se všechny staré jizvy otevírají a spojují v jednu velikánskou ránu. Opravdu mnohovrstevnatý snímek, ve kterém se na velké ploše režisér dotýká řady témat, prolíná různé roviny (včetně snových a vzpomínkových), používá jasné i méně jasné symboly. Angelopoulův styl mi plně vyhovuje a věděl jsem, co mě čeká, takže jsem se nenudil skoro vůbec :-). Film byl navíc zvláštní přítomností H. Keitela, jehož herecký projev přesně zapadá do celkové nálady snímku. Dostal jsem od Angelopoula přesně to, co jsem čekal, plus několik (pro mě) obzvláště silných momentů navíc. Neodradí-li vás skutečnost, že film vyžaduje trochu víc, než se zabořit do křesla a natahovat ruku do kelímku s popcornem, neváhejte. PS: Znalost historie Balkánu výhodou. ()
Angelopoulosova upřímnost vyrostla až do těch rozměrů, že když v roce 1995 nedostal Zlatou palmu právě za Odysseovu cestu, odešel z Cannes uražený... (získal "jen" velkou cenu poroty a cenu novinářů) Těžko říkat, jestli měl film vyhrát či ne. Co rozhodně ale mohu říct, že je to mimořádný zážitek. Zase dlouhé záběry, zase složité davové scény (ale i intimní pohledy) a tentokrát Evropa v troskách... Velké časové rozpětí, nad kterým Teho Angelopoulos uvažuje, pak křižuje napříč celým filmem. Dokonalé je, že dokáže v jednom záběru odvyprávět mnoho časových úseků a volně mezi nimi přecházet. Škoda jen toho, že nejlepší je tak prostředek filmu, na začátku a hlavně na konci je to už trochu zdlouhavé... Ale pořád je to pět hvězd, které jsou neotřesitelné. Vynikající! ()
To Vlemma tou Odyssea - Odysseův pohled: film nepovažuji za žádný vrchol tvorby Theodora Angelopoula, spíše naopak. Zmizel sarkasmus, zůstala uštěpačnost, slzení nostalgie a těžkomyslnost, schází intimita nitra, nahradil ji humanismem s pateticky rozmáchlými gesty, symbolismus s poezií jsou vyzvraceny z kreativnější doby a zase pozřeny jménem vznešeného poselství. Jistě, je to ideální filmové dílo pro záslužný potlesk ocenění, ale to automaticky neznamená lepší umění, ač se tato teze bude v politické korektnosti direktivně upřednostňovat. Nosnou myšlenkou je mysticismus jako klíč k zapomenutým hodnotám, nevinnosti pravdy - tři nevyvolané svitky bratří Ioannise a Miltiadise Manakiových. Jugoslávci je berou za Slavo-Makedonce a Řeci za řecké Vlachy. Oba se narodili v Avdelle na území dnešního Řecka, do Monastiru (Bitola - tehdy centrum osmanské Rumélie, dnes je to město v Severní Makedonii) se přestěhovali roku 1905, kdež započali se svou filmovou a biografickou živností. Ioannis zemřel zapomenutý v Soluni roku 1954 (odešel z Monastiru již v roce 1937), Miltiadis deset let nato v Bitole jako slavný jugoslávský průkopník filmu. Theodoros Angelopoulos začíná zmínkou na svůj předchozí film Přerušený krok čápa a aktivitu florinského metropolity Augustina Kantiotise, zbrojícímu proti němu. Albánie je zde připomínkou tehdy ještě aktuálního tématu velké albánské imigrační vlny do Řecka, Skopje archivuje filmové práce bratrů Manakiových (Miltiadův dar). Bulharsko: je to za prvé připomínka Ioannisovy internace bulharskou armádou (1914 až 1919) a pak nechvalné fašistické minulosti země (okupovala část území Řecka, vůči Řekům byla obzvláště brutální). Rumunsko: bratři obdrželi od rumunského krále zlatou medaili a po řecké občanské válce zde sídlil ústřední výbor Řecké komunistické strany. A v první polovině devadesátých let byla situace v socialistických zemích Balkánu dosti neutěšená. Jugoslávie: bratři jsou považováni za průkopníky jejich kinematografie, a o tehdejším válečném rozkladu země - hlavním humanistickém poslání režiséra - se nemá cenu rozepisovat. Hrdinou symbolické poutě balkánského rozkladu života a hodnot je A (americký Harvey Keitel), režisérovo emigrantské alter ego, mystický i mytologický prostředník času, místa, stesku a poslání. Mystickým stvořením je žena (šarmantní Maia Morgenstern), fata morgana, kteráž je Pénelopou (kdysi opuštěná láska), nymfou Kalypsó (Kali ze Skopje), kouzelnicí Kirké (náhlá vdova) i princeznou Nausikou (Naomi ze Sarajeva). Z dalších rolí: sarajevský filmový kurátor a Naomin otec Ivo Levy (Erland Josephson), dávný levicový kamarád A a novinář v Bělehradě Nikos (Jorgos Michalakopoulos), řecký taxikář přes sníh Albánie (Thanasis Vengos), rodiče v rumunských vzpomínkách (Mania Papadimitriou a Jorgos Konstas), nebo stařenka při první návštěvě za dcerkou v albánském exilu po občanské válce (Dora Volanaki). Odysseův pohled nabízí působivé obrazové výjevy, ale režisérova poezie a symbolismus ztěžka kráčí v naučené choreografii, nepřináší nic nového, oprašuje své staré kostýmy a bez skutečné intimity se ve válečném bahně zmaru rozplácne v patosu gest, jež v jeho poslání chápu, ale neocením. () (menej) (viac)
Je třeba přetrpět opravdu VELMI nudnou první třetinu filmu, ve které ani ten Kaitel moc dobře nehraje a nežerete mu, že je řek, ale ty následující dvě za to stojí a Harvymu už žerete všecko a Josephsonovi taktéž. A závěr je prostě dokonalý. Je asi nutné mít trochu povědomí o historii Balkánského poloostrova a být schopný aspoň malinko jakési empatie - a velký zážitek vás nemine. Jedna pasáž trochu připomíná (či předsnamenává) Sokurovovu Ruskou archu. ()
Dlouhé záběry bez jediného střihu, pečlivě prokomponované scény a obrazy, až z nich čiší, jak jsou přesně vypočítané (Úplně slyšíte příkazy režiséra: Teď zprava vyjde ten průvod žen se svíčkami. Teď projde pán s deštníkem...) a dopředu nasvícené. Proč ne? Určitě stálo hodně úsilí to předpřipravit. Struktura se hodně podobá filmům Před úsvitem a Před soumrakem. I zde přes dlouhé dialogy objevujeme svět hlavních hrdinů. Ale zde mi to přijde poněkud nekonzistentní, a je znát, jak se pan režisér snaží o Uměleckou výpověď (schválně píšu s velkým U). A jak povyšuje svůj pohled, který divákovi nutí na každém kroku bez možnosti reflexe a jiného pohledu, na danou pravdu, tím víc je to prvoplánové, a la these, tedy neživotné, bez uvěřitelných charakterů postav, a ať tam chodí kdo chce, nevěříte mu ani ťuk. A v tom myslím je problém. Mimochodem, z toho Řecka a Albánie toho vlastně také moc neuvidíme, protože kromě několika vybraných ulic a domů, kde se odehrává komponovaná scéna, se film odehrává v polocelcích a polodetailech, které také moc nenapomáhají nějaké vcítění se a nasátí té správné atmosféry. ()
Galéria (20)
Fotka © Roissy Films
Zaujímavosti (1)
- Původně roli Erlanda Josephsona hrál herec Gian Maria Volonté, ale v průběhu natáčení 6.12. 1994 zemřel na selhání srdce. (contrastic)
Reklama