Piano

Velmi zvláštní, podivné romantické drama. Jeho kouzlo mu dodává především přenádherná hudba (po předchozím minimalismu pro mě byl Nymanův soundtrack k Pianu mírným šokem). Nosným dílem tohoto filmu je jistě výborná Holly Hunter, která očima dokáže vyjádřit spoustu emocí, i když občas by menší nápověda neuškodila, těžko se v její hrdince zorientovat (natož pak nějak víc pochopit). Mužští jedinci, ať už šílený žárlivec či nadrženec jsou pro mě osobně postavy spíše podřadné. Naproti tomu Anna Paquin je výrazná až dost; směle se může přihlásit do soutěže o jedno z nejprotivnějších dětí v dějinách filmu (navíc ani motivy její postavy nejsou příliš dobře zvládnuté). Příběh je jinak docela tuctový, originálnějším ho dělá spíš prostředí, ve kterém se odehrává než jeho téma. Díky Holly Hunter a Nymanově hudbě ještě dávám slabší 4*. (05.07.2012)

Prvotřídně zahrané a zrežírované. Hrdiny Piana nemusíte mít rádi (oni jsou každý něčím zvláštní), což je možná lepší, protože charaktery mohou jednat překvapivě nebo i nesympaticky (ale vždy se dají pochopit). Jako sonda do života společnosti na upršeném Novém Zélandu a na konci 19. století je to však perfektní. Plus samozřejmě hraje OHROMNOU roli, že režírovala žena a vtiskla vyprávění ženskou optiku. ■ P.S. Přežil jsem pohled na nahého Harvey Keitela :). (28.07.2022)

Tenhle film mi dlouho unikal, těšila jsem se na něj a čekala od něj HODNĚ. To byla asi chyba, možná proto teď lehké zklamání. Co hodnotím na 5, 6, 7 možná i 10 hvězd, to je hudba. Ve vlastním příběhu mi poněkud vadila hlavní hrdinka, kterou jsem ne zcela chápala. Navíc mezi těmi dvěma muži bych já asi osobně dávala přednost zákonitému manželovi, zdál se mi z těch dvou menší buran, možná proto jsem Adě nedokázala tolik fandit. A proč vlastně byla němá - pouhý kapric? (28.03.2009)

Australský klenot. Jednoduše silný film, v hereckých výkonech, výpravou, hudbou, scénářem a kamerou jakbysmet. Na Nový Zéland situované drama němé Angličanky Ady, jejíž život představují dvě věci – láska k pianu a malé dcerce. V divokém maorském kraji má začít znovu, s novým manželem, aby unikla viktoriánskému odsuzování kvůli nemanželskému dítěti. Ale právě piano se stává pojítkem vášnivé lásky k místnímu negramotnému osadníkovi. Účelový partner totiž o klavír nejeví zájem, zatímco pro Adu je jediným symbolem civilizace, a právě dcerka matčino tajemství vypustí mimo čtyři stěny domorodého přístřeší. Ona sice nemluví, ale ani pánové z nezkušenosti hovořit „neumí“. Oscary za scénář, v obou ženských kategoriích, Zlatá palma v Cannes 1994 za film i pro Holly Hunter, zcela zasloužený divácký zájem a překrásné klavírní sekvence, nasnímané v chladných barvách nehostinné země. Přesto jsem, když jsem tenhle kus viděl potřetí, přeci jenom čekal silnější emoce. (16.01.2006)

Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma (18.05.2018)