Piano

Koukat se na holou prdel Harvey Keitela je přesně to, co po náročném pracovním dni potřebuji. Ne, samozřejmě film není jen o jeho prdeli, například Stuart Dryburgh za kamerou doslova kouzlí a oscárek je ve správných pacičkách. Ani oscar za kostýmy nejsou střelou vedle, například než by si dotyčná dáma sundala tu obří sukni, mohl bych si jít na poštu pro první důchod. Herecky září Holly Hunter, ale měla to trošku ulehčený, protože mužský postavy byli psaný čistě pro její postavu, takhle jednoduchý mužský charaktery napíšou studenti v prvním ročníku famu od čehož se odvíjela zápletka příběhu, která díky tomu dostávala hodně amatérskou příchuť. (09.02.2019)

Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma (18.05.2018)

DVD/// Obsazení 4/10 Děj 3/10 Hudba 6/10 Efekty 3/10///+ Anna Paquin-její první role, sympatický Sam Neill, film trochu navodí skličující atmosféru, určitě závěrečné vyústění, nádherná hudba -ale není ji příliš, pomalí děj, skoro němí film, dlouhá stopáž, rozvleklost, nesympatická hlavní představitelka, film se zdramatizuje až ke konci/// V plusových a mínusových bodech jsem vypsal vše podstatné. Do tohoto filmu jsem vkládal velká očekávání, už podle vašeho hodnocení, ale nějak se dostavila jen nuda a to i přesto že se zde oběví malebné (a vlastně i nehostiné) prostředí doplněné překrásně lahodící hudbou. A přiznám se, že vždy když zazněla, navodila u mě příjemnou atmosféru, ...škoda jejího talentu (nebo snad prstu?).../// Celkem 42%/// (08.06.2006)

Ach, ta láska. A vášeň. K hudbě, k člověku, kdekoliv, kdykoliv, v nepříznivém prostředí, kde je těžké ji projevit. Ale jde to. Někdy krutě, ale proč ne za skvostného doprovodu piana. V době a prostředí, kdy jsi bohužel jen něčí žena, jsi bohužel němá a miluješ celým srdcem hudbu, když nic jiného, po čem by Tvoje srdce jinde mohlo toužit, mít nemůžeš. Jsi provdána někomu někam, kde jediný útěk je opravdu jen k hudbě. Ani ta roztomilá nezbedná dceruška nemusí být vždy ku prospěchu věci, i když, samozřejmě, zabírá velkou část Tvého srdce. Co když se však do Tebe zamiluje divoch (i když v podání výborného Harveyho Keitela) a konečně Ti i jemně vnutí uprostřed buše lásku k pořádnému chlapovi, který kromě sebe sama může nabídnout snad jen obdivnou lásku k Tobě. Jde to vůbec? Jde. A krásně a smutně se na to dívá. Navíc když se Ti u toho do srdce zarývá hudba až moc plná vášně od Michaela Nymana. (01.10.2005)

Problematický film... Silný, to ano, skvěle zahraný, výborná kamera, skvělá hudba, silný příběh, propracovaná psychologie... Je tu ovšem malé neodbytné ale, které mě nutí dát pouze čtyři hvězdičky. Ten film je zkrátka nepravdivý. Přítomnost fotoaparátu v jedné scéně jej řadí kamsi do druhé poloviny 19. století, patrně spíše do jeho závěru. Konstrukce použitého piana, respektive spíše ještě klavichordu, je však staršího data, ovšem budiž... Hudba na toto piano hlavní hrdinkou provozovaná však v žádném případě nepatří do 19. století, nýbrž do druhé poloviny století dvacátého. Také zvuk jenž se z tohoto nástroje "line" patří modernímu nástroji s ocelovým rámem. Je to asi takový nesmysl, jako by při hře na hoboj zněl zvuk patřící dejme tomu saxofonu. I to bych snad překousl, přestože mi to vadí. Největší problém je však v tom, že v druhé polovině 19. století už rozhodně nepanovala natolik prudérní morálka, aby bylo možné, rozumné či běžné odklidit fenomenální pianistku na ostrov kdesi na konci světa proto, že má nemanželské dítě. Vyrobit drsnou atmosféru abychom mohli ždímat slzy mi tudíž připadá jednoduše nefér. Obávám se však, že tohle není jenom doják, nýbrž taky velmi umně napsaný "feministický pamflet". Uznávám ovšem, že jako historik umění nejsem nestranným pozorovatelem, a dále uznávám, že kdybych hodnotil film sám o sobě, bylo by to rozhodně pět hvězdiček... (19.09.2006)