Piano

Ráda si vymýšlím skryté významy. *SPOILER* Nedostala kovový prst, neučila se mluvit, nebyla s ním šťastná. Prostě si jen v posledním záchvěvu představila, jaké by to mohlo být. Vysnila. Ale pak otevřela oči a spatřila hlubinné ticho. Nemyslela na to ve šťastné budoucnosti. Prostě to prožila a zůstala spjata s pianem. S ním až do konce života. Ale bohužel tvůrci to asi zamýšleli jinak, ačkoliv... kdo ví.*KONEC SPOILERU* A hlavně, pokud si film chcete opravdu užít, sledujte ty její oči. Ty její výrazy, ty záchvěty, ty vlny emocí, co se přes něj převalí. (27.02.2009)

Problematický film... Silný, to ano, skvěle zahraný, výborná kamera, skvělá hudba, silný příběh, propracovaná psychologie... Je tu ovšem malé neodbytné ale, které mě nutí dát pouze čtyři hvězdičky. Ten film je zkrátka nepravdivý. Přítomnost fotoaparátu v jedné scéně jej řadí kamsi do druhé poloviny 19. století, patrně spíše do jeho závěru. Konstrukce použitého piana, respektive spíše ještě klavichordu, je však staršího data, ovšem budiž... Hudba na toto piano hlavní hrdinkou provozovaná však v žádném případě nepatří do 19. století, nýbrž do druhé poloviny století dvacátého. Také zvuk jenž se z tohoto nástroje "line" patří modernímu nástroji s ocelovým rámem. Je to asi takový nesmysl, jako by při hře na hoboj zněl zvuk patřící dejme tomu saxofonu. I to bych snad překousl, přestože mi to vadí. Největší problém je však v tom, že v druhé polovině 19. století už rozhodně nepanovala natolik prudérní morálka, aby bylo možné, rozumné či běžné odklidit fenomenální pianistku na ostrov kdesi na konci světa proto, že má nemanželské dítě. Vyrobit drsnou atmosféru abychom mohli ždímat slzy mi tudíž připadá jednoduše nefér. Obávám se však, že tohle není jenom doják, nýbrž taky velmi umně napsaný "feministický pamflet". Uznávám ovšem, že jako historik umění nejsem nestranným pozorovatelem, a dále uznávám, že kdybych hodnotil film sám o sobě, bylo by to rozhodně pět hvězdiček... (19.09.2006)

Netřeba komentáře. To je prostě krása úchvatná... Přemýšlel jsem dlouho, kterou ženu režisérku zařadit mezi své NEJ režiséry... (proč tu dámy a pánové na ČSFD vlastně není kolonka pro NEJ režisérky? :-) ...a už to vím!... Pět hvězdiček (s hvězdičkou :-) i pro Michaela Nymana. Dle mého subjektivního názoru jeden z nejlepších filmových soundtracků. (04.09.2005)

"Nebudu mu říkat tati !! Nebudu mu říkat nijak !! Nemůžu se na něj ani podívat !!" Pro mě jedno veliké zklamání ze silného dramatu prostoupeného jedním velmi bizarním a prázdným filmem s nechutně harlequinským příběhem rovněž z pera režisérky Jane Campion, kterému dominuje opravdu skvostný hudební motiv Michaela Nymana a fantastické herecké výkony zejména Harveyho Keitela jako zvrhlíka Bainese a Anny Paquin, jejíž Flora McGrath coby jeden z nejotravnějších charakterů, jaké jsem kdy viděl !! Prvoplánovité a účelovitě natočené Piano hrající si na artovou záležitost, jíž slušel snad jen ten závěr a skutečně geniální kamera Stuarta Dryburgha, prostě nemůžu, jakkoliv miluji klasickou hudbu, považovat za něco výjimečného !! Odpověď na otázku, proč madam Campion už nikdy nenatočila tak velký film, rozhodně nemá nic společného s vysoko nasazenou laťkou, ona to totiž lépe neumí, a tento snímek, jeden z nejpřeceňovanějších vůbec, toho budiž skvělým důkazem.. (10.06.2013)

Výjimečné drama, které mi trochu změnilo život. Zní to možná pateticky, ale je to pravda. Holly Hunter umí mluvit očima, Harvey bojuje marně sám se sebou, prolínání utrpení a štěstí tu je naprosto viditelné. Do toho drsná příroda Nového Zélandu a hlavně ohlušující hudba Michaela Nymana, která se stala mou nejoblíbenější a zatím ji nic nepřekonalo. Je potřeba vidět tento film, aby člověk mohl hodnotit jiné :-). (07.05.2010)