Tiene zabudnutých predkov

Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. (19.02.2013)

Východné Karpaty – kraj zabudnutý bohom aj ľuďmi. Jedným z množstva etník žijúcich na tomto území sú Huculi. Nimi obývaná dedinka uprostred lesov je dejiskom etno - balady o nenaplnenej láske s hororovým nádychom. Prostredie: strmé zrázy divokých hôr, temné lesy, vetrom a hmlou šľahané poloniny (horské lúky), na ktorých sa pasú stáda oviec. Dedinky s blatovými cestami, drevené pravoslávne kostolíky. Pohanské povery sa miesia s hlbokou zbožnosťou. Všetko v kolobehu ročných období. Dej je svojráznym obrazovým prepisom poviedky ukrajinského klasika:básnika Mychajla Kocjubynského. Obživnuté ľudové zvyklosti sú krásnou poctou miestnemu folklóru. Obrazovo nesmierne sýte a uhrančivé dielo, hudobne bohaté a zároveň prekvapujúce (balkánska divokosť sa v huculských ľudovkách snúbi s východnou zádumčivosťou). Častý kontakt so smrťou, preklínanie, ohováranie, bláznivosť, láska, podvod – to všetko nachádza odraz v „jednom z najbarokovejších filmov kinematografie“, ako ho označil ktorýsi francúzsky kritik. Skvost, ktorý treba vidieť !!! (18.05.2006)

Viděl jsem, pozornost vesměs udržel jsem, ocenil jsem...třemi hvězdičkami. Stíny zapomenutých předků disponují úžasnou výtvarnou stránkou, pokud jde o práci s kamerou, barvami a filtry ve scénách, které často upoutají už samotným pohledem na přírodu, kroje či stavby zobrazovaného huculského lidu. To vše, podtrženo spoustou hudby, folklóru a poezie, je určitě obohacující a cenné rovněž v dokumentární rovině. Že bych byl ale po celou dobu stejně nadšený jako u vybraných scén a že by ke mě film hlouběji dorazil či přinesl nezapomenutelný zážitek, říct nemůžu. Sledovat ho je sice ze zmíněných důvodů často zajímavé, ale můj dojem ze sledování se nejednou hodně blížil k tomu, když jsem v minulosti u pár němých a experimentálních filmů napsal, že jsem se u nich cítil jako v historickém muzeu či na výstavě umění... Ústřední příběh je až příliš rozmělněn v epizodické formě a kulturní přehlídce tradic a umění, abych z něj cosi více měl. Tento styl artového filmu ve jménu čistě poetického výtvarna, se silnou minimalizací děje, není tak úplně pro mě. [60%] (17.08.2023)

Národopisná filmová výstava o karpatských Huculech, která bere dech svými divokými formálními postupy a často mate svými hledisky v tom, co nám chce vlastně daná scéna říct a z jaké pozice ji vlastně pozorujeme. Paradžanov takto ale cíleně dosahuje vykreslení karpatských horalů jako plnokrevného divokého národa ošlehaného nelehkým podnebím, jehož neustálá přítomnost úskalí a smrti často nutí upadnout do zhoubného fatalismu. Je zajímavý, jak se životy těchto odlehlých národů před nějakými sto padesáti lety vlastně reálně podobaly zasazením klasických fantasy příběhům howardovského střihu. Tragický příběh o Ivanově šílenství obsahuje události mimo dosah člověka, která ovlivňují jeho život a tíhu všedních dní v míře takové, kdy pouhé bytí představuje dramatické dobrodružství. Dočkáme se příslibu příjezdu vzdálených poutníků či setkání se skutečným mágem. Nakolik jsou v základních kamenech vlastně všechny příběhy univerzální dokazuje chvíle, kdy poté, co druhá Ivanova žena nedokáže otěhotnět, začne praktikovat čarodějnictví. U nás jim dnes říkáme ezopíče. (31.05.2020)

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)