Tiene zabudnutých predkov

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)

Baladický príbeh o láske a smrti. Silnou zložkou filmu sú národné zvyklosti huculského národa, ich piesne a hudba počas ročných období. Práve táto polodokumentárnosť, a samotný príbeh lásky dvoch mladých ľudí znepriatelených rodín, dáva filmu zvláštny punc. Určite to nie je snímok pre každého, vyžaduje si trpezlivosť a vzťah k folklóru. (23.09.2010)

Z Tieňov zabudnutých predkov sa ako hybne princípy sveta vynárajú premena a stálosť. Neustále pohyby a metamorfózy „uväznené“ v cykloch, v striedaní dňa i noci, v striedaní ročných období, vo vzniku a zániku života, lásky, vzťahov, v krúživých jazdách kamery, vo fyzickom i citovom pohybe postáv, v ozvene trembitov... Pohyb a premena v kruhu sa stávajú totalitou, ktorá v sebe zahŕňa celý film. Koncept prevzatý z pozorovania a interpretácie okolitej prírody, v ktorej v podstate nič nezaniká, ani nikam nesmeruje, iba večne pretrváva v zdanlivo iných a pritom rovnakých stavoch. A nejde tu nutne len o pohanské pohľady na život, ale aj o kresťanské obrazy, najmä obraz Ježišovho zmŕtvychvstania. Paradoxy dualizmu a logiky tu strácajú relevanciu. (...) Druhým kľúčom k filmu je smrť. Hneď v úvodnej scéne je hlavný hrdina poznačený kŕčovitým dotykom umierajúceho. Tento dotyk akoby predznamenal celý film. Tiene predkov – otca, brata, matky, súrodencov, rodu, zvykov, legiend, piesní - tu mocne (tragicky, ale občas i láskavo) dopadajú na ľudské osudy. Akoby tu skôr mŕtvi, než živí určovali chod a fungovanie spoločnosti a života. Veď aj baladická láska protagonistov je len ozvenou osudov Poloniny a Vysokého Beskyda. Punc fatálnej osudovosti, z ktorej sa nedá uniknúť. (...) A toto všetko, táto mohutná vlna ľudových zvykov, mýtických balád, neustálych prírodných premien, mŕtvych predkov a osudovosti prerastá cez štýl a vytvára obrazy takej intenzity, až sa zdá, že musia uniknúť z pásu a požrať tento svet svojou tryskavou, až eroticky fyzickou mocou, živšou než samotná realita. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (25.08.2021)

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)