Ježiš, ty vieš

Akoby sa Seidl zľakol toho, že jeho film je až príliš satirický a tak nám na záver ponúkol spoveď ženy, pri ktorej sa jej modlitbám vôbec nečudujeme. Ježiš, ty vieš je možno najmenej diváckym Seidlovým filmom, keďže sledujeme iba prehovory postáv na kameru a nič viac. Uvedomujeme si pri nich, že spovede sa líšia vekom, ale aj mierou povrchnosti (s čím vek neraz súvisí) a jediný, koho budete skutočne ľutovať, je Ježiš. Snáď vo svojej prozreteľnosti po pozemskej smrti odišiel minimálne na Andromedu, kde doletí informácia najskôr o 2,5 milióna rokov a tak sa ešte dlho nemusí venovať žiadostiam nielen tejto vzorky ľudí. Otázne je, nakoľko ide o autentický dokument a nakoľko o hranú inscenáciu, to ale pre divácky zážitok nie je vôbec podstatné. (25.02.2024)

Víra v Boha, případně v Ježíše, ke kterému zde zúčastnění hovoří, je podle mě jeden z evolučních vrcholů. Fantazie jako základ k přerodu v homo sapiens a následná víra. Víra v to, že za nás někdo, kombinovaný s něčím, vyřeší vše, co se nám nelíbí. Nezajímá mě rozdíl mezi katolíkem a křesťanem, a myslím si, že pro sledování tohoto dokumentu to ani není nutné. To, co mě ovšem velmi zajímá, je fakt, že nejsilnější politický systém všech dob byl, a vlastně stále ještě je, založen na oné víře. Staletí nadvlády člověka nad člověkem ve jménu Boha. Útlak, války, robota pro vrchnost a hromadění majetku. Lidé si holt vytvořili svého Boha, který určitě chce, aby zrovna oni byli ti nejbohatší a nejspokojenější. Učí tedy Bůh člověka k sobeckosti? Podle nároků věřících z dokumentu to tak vypadá. A co je nejhorší, zodpovědnost nechává na Ježíšovi, kterého poslal mezi jím stvořené bytosti na smrt. I přesto se lidé nepochopitelně odvažují ho o něco žádat. Jak píše Radko. Žádosti a prosby zúčastněných jsou tak nestoudně sobecké, banální a směšné, že to v divákovi musí vyvolat otázku, jak to vlastně tvůrci mysleli? Má být toto odstrašující příklad toho, na co všechno lidé Ježíše potřebují, nebo nám jich má být líto? Smysl dokumentu jsem opravdu nepochopil. Upalte mě, jak jste to dělávali stovky let před tím. Nicméně se budu obhajovat. Skutečně v tomto výběru už chyběl jen nešťastný, uplakaný klučina, který by naříkal, že k vánocům nedostal to, co si napsal. Celosvětové, nejen lidské utrpení se hlásí o slovo každý den. Zla je na světě rozhodně víc než dobra a otázka "warum..."? Která je dokumentu plná, dostává paradoxně směšný nádech. Celospolečenská mizérie se zde dostává do kontrastu s individuálními, civilizačními problémy. Tito lidé mají štěstí. Mohou zajít do kostela a použít Ježíše jako manželského poradce, právníka, psychologa, psychiatra, ale i jako sexuologa. Je to zdarma, člověku se uleví a nakonec si to stejně vyřeší dle možností, které jim nabídne prostředí, ve kterém žijí. Rozhodně ne vyšší moc. Kdybych i já v sobě cítil potřebu promlouvat k Ježíšovi, vím jistě, že v jakékoli prosbě k němu, by mi bránil přirozený stud a otázka, proč zrovna mě by měl pomoci. Nechám rozjímání i představ, neb u neskutečně nudné, statické kamery, která střídá scény jako fotky to nelze. Chvílemi opravdu nesmyslné scény (ping pong, stolní fotbal) přítomnosti či doplňujícího komentáře nějakého duchovního pracovníka se zde také nedočkáme. I proto na mě vše působilo jako skrytá kamera v kostele. Určitě jeden z nejnudněji zpracovaných dokumentů, bez jakéhokoli vyznění, který jsem kdy viděl. (16.02.2014)

Nikdo netočí filmy jako Urlich Seidl - rozhodně to nejsou filmy dokumentární (a nebo všechny filmy jsou dokumentární). Nejvýraznějším jeho rysem je totální distance od tématu, absence hodnocení, komentáře, vůbec jakéhokoli zprostředkovaného přiblížení k divákovi. Seidlovy filmy jsou znepokojující, znejisťující, ale také vyzývavé. Když ne Seidl, tak alespoň divák by k tomu něco rád dodal, vyjádřil se, nebo se alespoň jen zeptal. Film o Velkém Zprostředkovateli a o komunikaci s ním možná přesahuje zkušenosti běžných lidí. A nebo ne? Nebo naopak? Nemá většina lidí nějakého (velkého) zprostředkovatele? - manželku, cyklistiku, stranu, revoluci...., kterému se oddávají s podobnou intenzitou? Pozn.: V jiném komentáři je zmíněn ping-pong, spíš jako odstrašující příklad. To ano, já bych smečoval po prvním míčku. Možná tady je ten rozdíl! Hra, při níž nikdo neprohrává.... (21.06.2018)

Zdokumentovanie faktu, že napriek deklaráciám cirkví je viera v Boha najčastejšie egoistickou záležitosťou. O čo ide? "Ježiš, vieš, môj manžel je moslim, máme s tým problémy, okrem toho je chorý a chľastá, porob s tým niečo; Ježiš,som nadržaný, stále myslím na sex, aj biblické príbehy tak vnímam, pomôž; Ježiš posväť mi intrigu proti mužovi, páči sa mu totiž iná; Ježiš, vieš o našej láske, ale nechcem aby môj milý šiel do kláštora, pomôž a pod.". Namiesto príhovorov za mier, prírodu a dobro, prevláda prosíkanie v prospech úzko osobných túžob. Viera v Boha takto začína skoro vždy. Žiaľ, veľmi často v týchto limitoch ostáva do konca života. Film zachytáva vnútro kostola a schody k nemu vedúce, obydlia účinkujúcich a cirkevné centrum. Postava je vždy usadená presne v strede záberu statickej kamery. Dokresľuje sa tým absurdnosť spovedí, predelených zborovými spevmi, či modlidbami. Dôležitejším je vždy postava modliaceho, než symbolu Krista, ktorý sa vzýva. Jedinou kreatívnou odchýlkou bytov je kríž na stene. Zvyšok je až nemocnične vypulírovaný. Božia milosť tak veľmi ťažko môže preniknúť do priestoru, kde pod nánosom leštiacich saponátov a čistidiel hynie všetko živé. (16.02.2014)

Myslím, že sa ťažko nájde nejaký bežný smrteľník aby len tak dokázal toľko rečniť o tak intímnej veci ako je jeho viera v boha a jeho problémy v súkromnom živote. Prišlo mi to ako naučené podľa scenára. A mohli tam dať aspoň jedného veselého človeka lebo takto to vyzerá akoby všetci katolíci mali ísť na kríž.. (04.06.2013)