Partička B. D.

I’m Not There se snaží upozornit právě na skutečnost, že každý mediální obraz je vlastně lživý a že obraz hvězdy se může neustále proměňovat a přepisovat. Nesnaží se o odhalení pravdy, ale spíše ukazuje, co Bob Dylan pro lidi reprezentoval. Respektive šest „možných Dylanů“, z nichž každý zastupuje jiné období jeho života a tvorby, jiný pohled na to, kdo vlastně byl. Nebo vlastně nebyl? Je těžké se nechat příběhem pohltit, protože stále dochází k narušování kontinuity. S divákem je přímo manipulováno – sotva navykne na tempo a vyprávění jedné části, je nucen přesměrovat svou pozornost jinam. Je to stejné jako s konstruováním obrazu hvězdy – stále se objevují nové věci, které obraz naruší či převrátí jeho význam. Stále a znovu se objevují prvky, které si přímo odporují. Ve filmu je to stejné i s využitím Dylanových písní. Postavy prohodí určité slovo, a to se vzápětí objeví v textu písně. Někdy je naopak řečený přímo název známé skladby (např. Just Like a Woman), ale zcela proti diváckému očekávání začne hrát píseň úplně jiná. Divák se nesmí spoléhat na to co vidí a co si vytváří ve své hlavě. (08.09.2010)

Moc pěkně vymyšlené ... jako bychom byli u vyvolávání fotky, jedna každá barva ve své vlastní lázni a dohromady .... dohromady se to asi nebude líbit těm, kdo Dylana nikdy nechtěli poznat nebo ho nemají rádi. Já s ním sice doma taky vytapetováno nemám, ale na jeho pohled na svět, formulace a móresy dost slyším. Jen bych doporučila jako předkrm Scorseseho dokument (spoustu věcí mi docvaklo dík němu) a komu by to nestačilo, tak ještě zákusek na doznění - Ashbyho Cestu ke slávě o Bobově idolu Woodym Guthrie. PS. asi po sté - Cate Blanchett si na hraní nehraje ! (13.03.2008)

Bob Dylan je bezesporu zajimava "osobnost", ktera laka filmare uz peknou radku let, at uz co se tyce jeho ucinkovani ve filmech, z nichz nejznamejsi je asi vedlejsi role v Peckinpahove Pattu Garretovi a Billy Kidovi, pro nejz slozil i legendarni hudbu, ci tvurci chteji nahlednout do jeho soukromi a on je necha a poskytne jim dokonce neuveritelne mnozstvi video-materialu (Scorseseho No Direction Home), nebo naopak ne (zaloba pro tvurce Warholky, v niz je neprimo obvinen ze smrti jedne z postav). "Muze byt ale "osobnosti" nekdo - clovek, ktery vlastne nema poradne ani vlastni identitu, chybi mu vnitrni integrita?", taze se tvurce Sametove extaze Todd Haynes, ktery to (opet) prehnal se stopazi. Nejzajimavejsim pak na I'm Not There neni, ze Dylana hraje 6 ruznych postav, ale to, jak je tahle bezpochyby originalni biografie, vyhybajici se umne vsem schematum typickym pro biografie slavnych lidi poslednich let, vypravena. Paradokumentarni zpusob umoznuje uzivat archivni zaznamy, nechat promlouvat hvezdy ve vedlejsich cameo rolich a menit zanry, vystizne preklenovat dobu a z nekterych scen udelat videoklipy... ovsem kvalita a atraktivnost vyse zmineneoh zavisi na hereckych vykonech, kdy dle ocekavani exceluje Cate Blanechettova, jez se nejvic paradoxne podoba Dylanovi, a Christian Bale maximalne prekvapi svym zpevem a Heath Ledger vybalancovanim polohy herce ve filmech a nedobreho manzela, obsazeni Richarda Gerea jakozto westernove postavy je pote spatny castingovy tah, ktery se mu povedlo ustat s prekvapivou gracii. Jenze film vypravejici o osobnosti bez identity a integrity postrada i tu vlastni a stava se tak do jiste miry nesoudrznym. (07.12.2007)

Tenhle film uviz na puli cesty. Na jednu stranu ma fakt paradni vizualni stranku, spoustu super napadu a uspesne se vyhyba tradicni strukture zivotopisnejch filmu - cesta na vrchol, drogy, navrat. Problem je, ze jak je originalne natocenej, tak je nesrozumitelnej. Mozna velkejm fanouskum Boba Dylana budou ty sceny, ktery asi meli bejt z jeho zivota, davat smysl, ale ja se ve filmu dost casto ztracel a kdyz uz jsme se zacal orientovat, tak strih na jinou postavu. Navic ty nejlepsi postavy ani nejsou poradne vyuzity. Mluvim hlavne o Baleovi a Gereovi. Jinak Whishaw tu je naprosto zbytecnej, Blanchet je zajimava a Ledger jakozto takovej pohodar je fajn. Ale krome dobrejch hercu a slusnejch pisnicek jsem se fakt moc nechytal, bylo to zbytecne dlouhy a casto nudny. (21.03.2008)

Divácky chvílemi trochu nepřívětivé, bez pevné vypravěčské kostry, ale i tak mě to bavilo. Kdybych měl Haynesův film k něčemu připodobnit, napadají mě dvě slova – „pocitové puzzle“, jehož hlavním plusem je téměř permanentní Dylanova hudba v pozadí, resuscitace atmosféry doby beatnické generace a neskutečná Cate Blanchett, která dokonale odkoukala Dylanovy tiky, pohybové móresy i to držení cigarety :o) Naopak od absolutního hodnocení sráží tenhle film zbytečný Richard Gere (i když chápu, „co tím chtěl básník říci“) a až přehnaně dlouhá stopáž.__PS: Moc se mi líbil Ben Whishaw se svým nejistým, rozpačitým, klukovským výrazem, tak typickým pro mladého Dylana :o) (12.04.2011)