Dokonalé dni

[Text s drobnými spoilery – určen převážně očím s Dokonalými dny seznámeným.] Překvapuje mne, kolik recenzentů a komentátorů považuje Dokonalé dny za jednostranně krásný, příjemný film o člověku, který se naučil žít v naprosté harmonii. Cožpak se všichni zastavili u názvu a přehlédli závěrečnou scénu, v níž se Hirajama několik minut duševně potácí mezi extází a zoufalstvím? Co se v něm ve skutečnosti děje? Pokud budeme vycházet čistě z filmu a ignorovat, co Wenders říká bokem, domnívám se, že obhajitelné jsou dvě různé, protichůdné pozice.________________Hirajama uvnitř pláče. V Dokonalých dnech sledujeme relativně krátký časový úsek, během nějž nezjistíme nic konkrétního o Hirajamově předchozím životě, ani proč jej opustil. Možná mu tragicky zemřela životní družka, možná podnikal, zadlužil se a zbankrotoval. Nelze s jistotou říct, zda veřejné záchodky začal uklízet s potěšením, nebo se chtěl před svou minulostí jen schovat. Všechny ty rituály a zenová cvičení mohou být obranným mechanismem, který mu pomáhá nezbláznit se ze stereotypní a intelektuálně nepříliš podnětné (jemně řečeno) práce.______________Hirajama je skutečně šťastný. Píseň „Feelin' Good“ od Niny Simone není pod finální scénou užita ironicky, neboť Hirajama skutečně našel cestu, jak každé ráno vstávat šťasten. Zapouzdření v analogovém vesmíru audiokazet a fyzických fotografií mu vyhovuje. Nevadí mu ani, že si o knížkách Faulknera a Highsmithové nemá s kým popovídat, protože "teď je teď". Z téhož důvodu ho nejspíš vůbec netrápí, že ztratil veškerý kontakt s vnějším světem.______________Na každý pád Wenders z vyprávění vypouští konflikt, který by filmu dával smysl. Proč? Možná, že by se pak odpařily „zenové kvality“ a naplno se odhalila jeho banalita. Ne, že by mi prezentované hodnoty nebyly blízké. Jenže Wenders si vytváří modelové prostředí, z nějž selektivně odstraňuje všechny rušivé prvky (například pohled na obsah toalet) a nepřináší nic použitelného pro pohyb v dnešním světě. Zenový stav jeho Dokonalé dny nezprostředkovávají, jen vnějškově popisují. Lepších výsledků v podobné disciplíně dosahuje například belgický filmař Bas Devos (zejm. jeho film Tu). (25.05.2024)

Film, který dokonale shrnuje synopse. Nic víc, nic míň. Náhled do života chlápka, který žije skromně, ale neskutečně šťastně. A i když se kolem něj nedějí vždy šťastné události, nakonec si stejně cestu zpět ke štěstí najde. A mně to neskutečně sedlo! Pro jednou jsem se nemusel hnát za nabušeným dějem plným zvratů, ale užívat si spolu s hrdinou všední maličkosti. S hezkými vizuály a zajímavě vmixovanou západní hudbou, která částečně propojovala dvě jinak odlišné kultury. (25.05.2024)

Film z prostredia Tokia, so známym soundtrackom. Film nie je rozhlasová hra, preto vidíme viac ako počujeme. Ticho je vo filme veľmi dôležité, viac ako rozhovory. Hlavná postava je mlčanlivý pán, ktorý vie ľuďom pomôcť, keď to potrebujú, hoci sám toho nemá veľa. Teší sa zo života, z prítomného okamihu, teší sa z dažďa rovnako ako zo slnečného dňa. Vie, že akákoľvek práca, ktorú vykonávas poctivo, ti dokáže robiť radosť. Teraz je teraz, potom je potom. (13.09.2023)

[4,5*]     "Svet sa skladá z mnohých svetov. Niektoré sú prepojené a niektoré nie. Môj svet a svet tvojej mamy sú veľmi odlišné."     Precítený poetický príbeh osamelého, málovravného a dobrosrdečného  "hajzlipucera" so záľubou v rockových klasikách, knihách a stromoch. Nadmieru podivný námet, z ktorého sa však Wimovi Wendersovi podarilo vytvoriť nádhernú filmovú poéziu. Tak ako som vo všeobecnosti predpojatý voči nemeckým filmom, tak ma Wim Wenders neprestáva znova a znova udivovať a pomaly si vydobýja miesto medzi mojimi najobľúbenejšími filmovými tvorcami. Hlavný hrdina Hirayama (veľmi presvedčivý Kódži Jakušo) je vzácny druh človeka, ktorému stačí ku šťastiu len trošička a ktorý dokáže nachádzať krásu aj v tých najprostejších veciach. Divák je vtiahnutý do jeho života a prežíva s ním jeho každodennú rutinu, ktorá pôsobí ako z filmu Groundhog Day (1993), ale s tým rozdielom, že tento hrdina prežíva zdanlivo dookola ten istý fádny deň dobrovoľne a dokonca aj s veľkým pôžitkom (aspoňže je jeho pracovná náplň spestrená tým, že "neni hajzel ako hajzel"). Hirayama pritom žije v úplne inom svete, vo svete dávno minulom (asi tak pred 40 rokmi, keď vládli audiokazety a analógové fotoaparáty), takže snímka zároveň ponúka aj veľmi zaujímavú konfrontáciu jeho (minulého) sveta a modernej súčasnosti. Atmosféra veľkomesta je podaná uhrančivo, a to aj vďaka kombinácii s výbornou hudbou (naozaj výnimočne dobrý výber). Pôsobivé sú aj čiernobiele snové scény, v ktorých presvitajú záblesky hrdinových spomienok. Najintenzívnejším z celého filmu je pre mňa nádherný úsek s Hirayamovou neterou Niko. Toto je presne ten druh filmu, ktorý ma dokáže nabudiť, nabiť životnou energiou.     "Nabudúce je nabudúce. Teraz je teraz." (11.03.2024)

Tento film je nelepší cesta jak motivovat partnera aby konečně vyčistil záchod. Dost možná s tím začne už před koncem filmu... Snímek je o člověku, který dokáže vidět krásu v jedoduchosti a v obyčejném světě okolo sebe. Wenders přenáší tuto schopnostna na diváka a pokud ji ten dokáže příjmout, tak se nenudí. Obrazně člověka učí vnímat chutě prosté vody. Japonské prostředí celou konstrukci jen podtrhuje, ale zároveň je v režii zjevná západní perspektiva. Film je tak určitou syntézou a je to imho věcí individuálních prefencí zda vyhovující. Byť respektuju, že to co chce dělat dělá asi Wenders dobře, pro mě, jelikož způsobem který mi film ukazuje jsem schopný svět vidět sám pokud chci, je to celé trochu neobjevné a Wendersova tvorba mě obecně moc nebaví. (09.06.2024)