Heya

„Krásce pokoj nedám, pokoj v duši hledám.“ Ideálně pokoj útulný, bez sousedů a s krásným výhledem. Do líbezné krajiny... a do černého okoralého srdce. Viděno v rámci VRK uživatele Willy Kufalt. Sliboval překvapení a opravdu, byl to neuvěřitelně hluboký meditativní zážitek. Už úvod mě přikoval do sedačky, má duše se vzdálila z těla a přemístila se k prázdnému skladišti. Poseděl jsem zádumčivě u přístavu, zíral do VRK OKÉNKA: [][] a kladl si znepokojivé existenciální otázky: Ꙭ Odkud připlouvají a kam se plouží všechny ty lodě? Ꙭ Jaké tajemství se ukrývá za mrtvolným ksichtem geronto gangstera? Ꙭ Jakou má asi v podsvětí přezdívku? Že by Blesk? Ꙭ Bože můj, není to snad samotný Willy Kufalt? Ꙭ A proč, kurva, nikoho ze štábu nenapadlo naolejovat panty té (hodinu se houpající) cedule? [][] Holt raný Sono. Kam se hrabe jeho Studená ryba či Kroužek sebevrahů. Experimentální Pokoj je naprosto válcuje, co do schopnosti vzbudit ve mně vražedné choutky. Děkuji Willy Kufaltovi za neuvěřitelně ubíjející zážitek i za artové „odháčkování“ aka Guru Jára, a slibuji, že až se já a Willy potkáme, taky ho odtáhnu někam do stínu ;-). (15.09.2023)

Šion Sono je nevyzpytatelný režisér (snad nikdy nedokážu odhadnout předem, co přesně od něj dostanu, ale vždy jde o úplně svébytnou a umělecky originální záležitost) a jeho film Heya je snad tím nejexperimentálnějším pojetím gangsterky, jaké jsem kdy viděl. Často téměř mlčenlivá road movie s noirovým černobílým vizuálem předvádí zvláštně tajuplnou postavu gangstera, o kterém víme pramálo. Snad jen to, že hledá dle svých slov co nejtišší a nejklidnější pokoj, v němž by mohl najít spokojenost... a spolu s tím s neklidným výrazem v obličeji velmi pravděpodobně hledá jakoby obecný klid od všech možných dostihů a zakázek v rámci svého povolání. Záhadný pán s baloňákem a kloboukem toho moc nenamluví, projeví často úsporné emoce a víc než u jednoho podobně mlčenlivě provedeného kšeftu a jednoho zásadního použití zbraně ho v akci prakticky nevidíme. Jeho herecký představitel (Akadži Maro) je však co do ztvárnění se stylovou zádumčivostí naprosto přesný a úplně padne do precizní žánrové atmosféry, s níž jsem i během některých dlouhých záběrů hltal snad každou vteřinu (hodně se mi líbily mj. ty z vlaku a tramvaje). Závěr mě napoprvé „zklamal“ náhle pesimistickým zakončením (i na postavu, u níž tušíme, že šťastný konec s uspokojením v tom ryzím slova smyslu nikdy plně nenalezne), ale jinak se mi tohle silně pocitové zpracování žánrového námětu líbilo. Místy takový šedesátkový černobílý Godard, v devadesátkovém japonském undergroundovém hávu. [85%] (23.06.2023)

Titulná „Izbietka”, je podľa môjho vecného názoru, čo sa týka spracovania; niečo zrovna na tieto pragmatické štyri spôsoby: Jednak som si takmer ihneď uvedomil, že mi japonský režisér Šion Sono, častejšie sprostredkovával akýsi 1). »cestopisný dokument«, keďže som spoznával Tokio prostredníctvom cestovania vlakom, ďalej by som k tomu tiež rovnako pripočítal i akési stopy po 2). «nemom filme», nakoľko samotné obrazy boli koľkokrát oveľa silnejšie ako slovné dialógy, a to konkrétne za nasledovných asistencií jazzovej hudby a zvukových ruchov, pričom ešte ma napadá doplniť i akúsi, 3). »náučnú reláciu« o bývaní, pretože naprosto zádumčivý protagonista, vyhľadával čo najideálnejší『POKOJ』v celkovo poňatej; dvoj-významovej, ústrednej myšlienky za doprovodu realitnej maklérky, keď napokon by som predsa podotkol, že titul bol obalený i v akomsi 4). «gangsterskom kabáte», najmä z pohľadu flashbackových vsuviek, ak to mám teda správne definovať...? • Skrátka; naozaj pestrá zmes „všehochuti”, čo mi vskutku akosi veľmi zachutilo, až som z toho mimoriadne prekvapený, že mi to až takto dobre (s)trávilo; proste japonskú kinematografiu doslova žeriem na rôzne stolovania; dokonca tentoraz pomerne i na taký obzvlášť atypický, (na)servírovaný spôsob: so zväčša statickou, čiernobielou kompozíciou obrazu s abnormálne dlhými zábermi, z ktorých by nejeden ("neskúsený") divák mohol kľudne dostať zránika. • Jedná sa o počin, ktorý sa absolútne nikam neponáhľa(l), a so šokujúcou, záverečnou pointou, ktorú som síce vôbec nedokázal dopredu bohovsky odhadnúť, čo totižto iba kvitujem, lebo som snáď očakával niečo úplne iné, čo by malo charakterizovať hlavnú postavu... (16.09.2023)

Podmanivá, veľmi pomalá, komorná, takmer poeticky nadnesená minimalistická gangsterská dráma, ktorá takmer bez slov, len v odtieňoch sivej na prevážne statických záberoch prezentuje "príbeh" na rozmedzí Jarmuscha, Resnaisa a Ki-duka. Na začiatku hľadíme na akési sklady. Jediné, čo počujeme, je povedomý šum. Po chvíli prichádza na scénu muž, a zamieri k lavičke. Začína hrať hudba, muž si sadá na lavičku a hľadí pred seba. Po chvíli zisťujeme, že hľadí na rieku. Sledujeme plávajúce lode, spôsobujúce spolu s riekou pravidelný šum. Sledujeme oči muža. A opäť lode, tentoraz už bez hudby. Muž prichádza za ženou. Hľadá izbu, a žena, realitná maklérka, sa s ním vydáva nájsť tú pravú. Tak by sa dala načrtnúť zápletka v poradí druhého Sonovho celovečeráku, ktorý sa dá vôbec zohnať. A rovno priznávam, že predstaviteľ hlavnej role Akaji Maro (ktorý je na tejto databáze trestuhodne opomenutý) je excelentný herec (škoda, že dostáva prevažne menšie postranné úlohy ako "Yakuza Boss", "Shopkeeper" a podobne), a svoju rolu zvládol úplne bezchybne. Do svojej postavy vlieva zvláštnu charizmu, ktorá plynie spolu s filmom. Šion Sono koketuje medzi riadkami s existencializmom a otázkou samotného bytia, zároveň nezabúda stáť nohami pevne na zemi (čím sa odkláňa od svojho "silne dada" prvopočiatku), pohráva si s jemnou psychológiou a navádza diváka k používaniu toho orgánu, ktorý by sme mali mať všetci v hlave. A tak divák úporne premýšľa - kto je muž? Prečo má také prísne kritériá ohľadne hľadanej izby? Uteká pred niečím? Snaží sa nájsť pokoj? Je to zločinec? Hľadá rozhrešenie? Tieto a iné otázky film podsúva tak elegantne, že si divák myslí, že na ne prišiel sám. Chyba. Sono sa s ním len hrá, a vedie ho nenápadne za ručičku. Majstrovský koncept a spracovanie, ale musím sa priznať, že som sa na pár miestach nudil, takže na plný počet tentokráte nepôjdem. 85% (02.03.2014)

Priznám sa, že keby som nevedel, že idem do filmu od Siona Sona, tak by som ho v tomto vôbec nespoznal. Film je tichý, pomalý, skúpy na významy a interpretácie. Atmosféra by sa ale dala krájať. Keď príde koniec zostane nám pomerne banálny príbeh jedného hitmana, ktorý má v sebe niečo poetické. Určite by sa dala z tohto filmu spraviť pôsobivá haiku. Film je ale inak výborný. Keď vezmeme do úvahy Sonové experimentovanie s formou, tak tento sa najviac približuje európskemu štandardu. Na jednu stranu, je to škoda, pretože mám rád toho Sona, ktorý vás znechutí, zneuctí a pobaví. Na druhú stranu the Room je o hľadaní a formálne je toto hľadanie zobrazené bez výraznejšej chyby. Plus do toho plynulý jazzík a uhrančivé duo postáv. Rozhodne jeden z jeho najlepších ranných filmov. (02.03.2015)