Pekné dediny pekne horia

Prazvláštní film, který se místy hodně těžko sleduje, jaho přínos je ovšem nesmírný, už jen proto, že zde pokuazuje na vníka války v podobě příšery z tunelu, což je prostě poukázání na fakt, jak těžko se v takovémto chaotickém konfliktu viník hledá, jak slepé, je za hlavního viníka obvinit jen a pouze Srby. Ta příšera byla ve všech stranách konfliktu a objevila se, když zemřel Tito a vyplula zcela na povrch v devadesátých letech, když jim dali do rukou zbraně aneb viva la primordialistická koncepce nacionalismu (viz vydlička a její užití=nacionalismus je iracionální svinstvo), spolu s právem národů na sebeurčení a s nedořešenými mocenskými spory, do té doby dušenými tuhým režimem. Když si celou tuhle sakra špatnou situaci spojíte s cynickým pohledem režiséra, poukazujíc pomocí humoru na absurditu této sakra špatné situace a nebudete v tom mít k tomu všemu bordel (což, co si budem povídat, šlo místy hodně těžko, díky množství dějových linií), užijete si tohle dílo minimálně maximálně náramě. Tož tak. (27.03.2011)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Výborný film z bývalej Juhoslávie, ktorý naozaj reálne, i keď s prvkami humoru, podáva obraz o občianskej vojne už od jej prvých dní. Kamaráti z detstva Srb a moslim už ako dospelý popíjajú rakiju a v novinách sa objavujú prvé zmienky o začínajúcej vojne. Vojna ich osudy rozdelí, každého na inú stranu a stretnú sa až v samom závere. Takmer celý film sa odohráva v tunely, do ktorého sú Srbi zahnaní skupinou moslimských vojakov. Humor mi vážne sadol, zvlášť v srbštine, to znie skvele a príležitostí na srandu tu je teda dosť. Humor ich neopúšťa ani po niekoľkých dňoch bez jedla a vody a dokážu si uťahovať aj na tému pitia vlastného moču. Film má rozhodne svoje kvality a najviac asi treba vyzdvihnúť skvelý pomer dávkovania drámy a humoru, čo by sa v rukách menej skúseného režiséra mohlo rýchlo skončiť trápnym divadlom. Srbská kinematografia ma už po niekoľký krát presvedčila, že čas strávený pri ich filmoch, nikdy nepokladám za stratený.... Od dnes si pri starej dobrej piesni "No milk today" vždy spomeniem na tento film. 90%. (16.11.2011)

Hodně silný film, který jednoznačně poukazuje na nesmyslnost války, jejíž zrůdnost je znásobena, pokud je občanská. Dle mého jeden z nejlepších (možná nejlepší) film o válce v bývalé Jugoslávii. Příběh situován do konfliktů mezi Srby a bosenskými muslimy, kdy se skupinka srbských vojáků po bosenském útoku uchyluje do starého tunelu, kde čelí tvrdým psychickým a fyzickým podmínkám. Ve filmu je řada retrospektiv které ukazují „idylický“ život za Tita (což je v až brutálním kontrastu se syrovou realitou občanské války). Silným momentem celého filmu je kamarádský vztah hlavního hrdiny Srba s muslimem před válkou a jejich konfrontace na život a na smrt za války. Vzhledemk srbské produkci a době vzniku lze konstatovat až nečekanou relativní neutralitu, samozřejmě s mírným příklonem k Srbům. Jen to zdůrazňuje, že tahle válka neměla těch dobrých a těch zlých, ale jenom těch zlých a více zlých. Ve filmu je několik opravdu hodně silných momentů, dusivá atmosféra v tunelu, krvavá skvrna na zdi ve vypáleném domě a k ní šipka Četníkova matka (Srbova…), či srbský voják, který kouká na hořící vesnici a hlásí „Lepa sela, lepo gore“… (27.09.2008)

Tak až na bezchybné stříhání pásky na začátku a zalévání květin v květináčích benzínem, jo a na tu babu co chtěla učit eerotiku ty malý klučiny, tak jsem to zvětšiny sladce prospal a až kulometná palba mě vždy zdvihla do pozoru a očekávání věcích příštích a bohužel zas dospánkuvolajících. Holt nejsem srdcem Jugoslávec ni Chorvat. (15.07.2010)