Šoubyznys

„Kreativita vyžaduje odvahu.“– Henri Matisse. Toto je asi najvýstižnejší citát, ktorý sa k tomuto filmu najviac hodí. Myslel som si, že to bude sranda tipu La cage aux folles, ale to som sa veľmi mýlil. A aj keď kontroverzné filmy má priťahujú, táto vražda umenia medzi moje obľúbene filmy určite patriť nebude. Určite to pre niekoho musí byť ukážkové dielo, ale na mna to vobec nefungovalo. Je pravda, že nejaké to posolstvo som tu zaznamenal, ale pre mna to bola aj tak celkom úmorná tragédia, ktorá sa tu nehrala, ale ja som ju aj tak cítil. Ako komédia to u mna tiež nedopadlo tak, ako som myslel. Pousmial som sa až dvakrát a to je na takýto štýl filmu veľmi málo. Ale zas niektoré tie divadelné príhody mali v sebe recesiu, ale na druhej strane boli celkom esteticky doladené a musim uznať, že s tými kostýmami a celkovou výpravou si dali záležať, aby to vyzeralo čo najveľkolepejšie a asi aj najabsurdnejšie. Tak to už radšej ukončím s tým, že som chcel dať slabé 3*, pokým neprišla posledná scéna "sebaobetovania  kvôli umeniu", ktorá mi vyrazila totálne dych. Čakal som všeličo, ale takúto luzrovinu určite nie. Najprv som si hovoril, že je to snová scéna a to čo sa dialo na konci bola len nejaká odbočka od reality, ale nie, oni to naozaj mysleli vážne. Zatial u mna najslabší film z diskusie V.R.K. ktoré má poradové číslo 24. Silné 2*. (08.09.2023)

Nikdy bych si takový film sám k projekci nevybral, anžto k muzikálům chovám vcelku předsudky a avantgardní divadlo je pro mne cizí slovo, jehož význam bych musel hledat ve slovníku.  Nicméně na jedné báječné diskusi, která se díky svému správci právě takovýmto a jiným filmovým perličkám věnuje, jsem se  pocítil nalákán na nový filmový zážitek a tak mohu  Chobizenesse zprznit svým komentářem i hodnocením.  Zvuk ...Od prvních tónů úvodní písně jsem miloval  zatracovaného a brakového Mastardova skladatele  Taffarela, a má láska k němu vrcholila při Ódě na bazuku, kterou osobně považuji za jeden z vrcholů celého představení. Ano, představení, přesně tím  totiž Chobizenesse v mých očích je.  "Dysharmonického" Blocha jsem zpočátku nenáviděl a při nepovedené erotické šou s upíry byl můj odpor asi nejsilnější.  Nicméně  jeho génius dostal prostřednictvím Mastarda šanci rozkvést a v závěrečném opusu magnum nebylo možné s jeho genialitou nesouhlasit.  Obraz... Cirkusová šou plná zázraků a překvapení,  barev, jinakosti, bizáru, později i vzrušení, chlípnosti, úchylnosti a nakonec, nakonec pochopitelně smrti...  Děj, poselství, odkazy, náznaky, prostě vše ostatní ...  Majitel divadla Mastard uzavře  i smlouvu  s ďáblem, aby mohl dělat umění...  Stárnoucí herečka neunese pohled na svou marnou podstatu a páchá sebevraždu...  Bývalá hvězda dělá divadlo dle svých představ, diváků má málo, ale jsou prý kvalitní...  Porno nechtějí z celého souboru na jevišti dělat jen tři ženy... Bloch  se mění při pocitu marnosti v Hitlera...  Smrt je  posledním návštěvníkem...  Spoustu odkazů jsem možná nepochopil správně nebo nezachytil, ale ono se není čemu divit. Yanne jich tam rozsypal tolik, že by to chtělo několik projekcí, abych jich alespoň polovinu pobral. Mimo výše zmíněné mne osobně ale nejvíc chytla za srdce úplně jiná věc a to vztah a vývoj postav Mastarda a Blocha, tedy na první pohled dvou neslučitelných charakterů.  Majitele divadla, který de facto zapomněl  co je to umění a primárně jej zajímá jen divácký ohlas a příjem a skladatele obráceného jen do sebe, jehož  zase divák/posluchač vůbec nezajímá.  A jejich vzájemné působení je nakonec vyléčí a společně se pokloní svému poslednímu publiku... Velmi silné čtyři hvězdy, které možná v budoucnu i přehodnotím. (11.09.2023)

Budú spoilery. Prvok, nazvime ho napríklad nadrealizmus, ktorý bežne býva v muzikáloch tvorený spievanými dialógmi, sa tu prejavuje úplne inak - trefným podobenstvom. Policajti obsadili hľadisko, tak sa z nich razom stalo obecenstvo. Potom postrieľali tvorcov na pódiu, tí sa im teda pri padaní na zem logicky poklonili. Keď sa vo mne katarzia trochu rozplynula, uvedomil som si, že je to okrem emocionálne silného konca, aj koniec vrstevnatý. Však predstavenie sponzorované železiarskou firmou skončilo spŕškou olova. Tu už mám pocit, že metafora stretla synekdochu a išli si spolu pred divadlo po dobre odvedenej práci jednu zapáliť. Milujem, keď sa nič nedrží pri zemi, no aj tak všetko do seba zapadá ako matica do skrutky (keď už sme v tom železiarstve). Básnické prostriedky k piesňam neodmysliteľne patria, škoda, že nie aj k viacerým hudobným filmom. (09.09.2023)

♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 % (09.09.2023)

Tak tohle byla „divočina“ ve všech ohledech, hodně barevná, podivně ulítlá a musím přiznat, že zdaleka ne vše mi sedlo.. Nicméně příběh majitele divadla - mimochodem pěkný šmejd a manipulátor, který si mě usmířil až s podporou talentovaného skladatele a ten byl taky dost mimo reálný svět  - je působivý i zajímavý, žene se za úspěchem, výdělkem, svolný v podstatě k čemukoli... Poslední Blochův koncert byl jedním slovem nádherný a závěr tomu všemu nasadil korunu, pochopila jsem, ale na filmové vlně se nehoupám... (12.09.2023)