Rampa

Depresivní, prostřednictvím série statických záběrů podaná vize postapokalyptické budoucnosti...v podstatě jednodušší verze Dvanácti opic. Formálně jedinečné, velmi inspirativní, skvělá atmosféra. |||Verze s nekvalitními (ale lepší nejsou) anglickými titulky: http://www.youtube.com/watch?v=zlM-IIm_2AA + http://www.youtube.com/watch?v=M8X6R0gx_H8&feature=related (06.05.2009)

Legendárna Rampa nie je ani tak film, ako experimentálny umelecký pokus. Preto nemá zmysel sa zamýšlať nad tým, či je krátka, alebo či to nemal byť celovečerný hraný film. Ak by bola takto podaná fotomontáž dlhšia, nudila by nás, ak mala byť prepísaná do formy skutočného filmu, tak je dobre, že sa to odohralo o 34 rokov neskôr s vysokým rozpočtom. Je obdivuhodné, že sa pomocou sérii fotografií podarí vytvoriť takúto atmosféru. (13.06.2012)

Vynikajuci film, ktory mi sadol viac ako 12 opic. Jedna z mala snimok, ktora z vas vymyje vsetky zvysky z menej kvalitnych filmov, ktore ste videli a presvdci vas opat, za umelecky film nemusi byt absurdny a s myslienkou skrytou hlboko tak, ze len tazko nanu pridete. Unikatna atmosfera ciernobielych fotografii (spomienok) a hudbou a komentarom, ktory nas prevadza celym filmom. Minutaz je mozno kratsia ale ja by som nemenil nic. Aj ta dlzka dava tomuto filmu privlastok unikat. Urcite jedna z najzaujimavejsich snimok, ktore mate moznost vidiet, a ktora vas presvedci, ze film sa da pojat naozaj kreativnym sposobom, bez urazky toho, kto sa nan pozera. (13.10.2008)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Krátkometrážní artová demoverze 12 opic, která dokázala udělat ze své největší nouze ctnost. Kde jinde uvidíte tak statickou a přitom tak dynamickou a emocemi nabitou formu? Jediným záporem je pouze nedostatečná délka. Tohle si zasloužilo celovečerní stopáž již tehdy. Nemuselo se čekat třiatřicet let na Gilliamův um. (21.09.2008)