Rampa

Chtělo by se mi říct že La Jetée je Dvanáct Opic verze 0.5, ale... La Jetée není míň nebo víc než Gilliamův opus, je to spíše variace na stejné téma. Cestování v čase probíhá podobným způsobem i se stejnou pointou, ale kromě milostného a "osudového" motivu jsou místo pochybností o transparentnosti vnímání reality (a vůbec o smyslu jejího nezkresleného vnímání) na diváka přenášeny spíše zárodky úvah intelektuálně sci-fistických o kauzalitě vývoje v čase. I bez podobných myšlenek je však La Jetée velice zajímavý film, který, i přes to že zdrcující rozuzlení nepodává tak silně jako jeho mladší sourozenec a má na první pohled velmi jednoduchou statickou formu, dokáže diváka unést svou hutnou atmosférou. 8/10 (14.04.2008)

Esej o trýznivosti vzpomínání, nezastavitelném plynutí času a nenaplnitelné snaze zachytit, kontrolovat život, který je navíc natočen tak magicky, nostalgicky, že sám zůstává vypálen v mysli. Obzvlášť nezapomenutelné jsou momenty zdánlivě banálních procházek muzeem, parkem a samozřejmě vzpomínka na Vertigo spolu s oním jedním otevřením očí. (22.08.2016)

Ostatně co jiného je láska, než sbírka fotografií zmrazených v čase, v nehybných rámech věčnosti? Co jiného je láska, než hořko-sladké vzpomínky, jež jako listy papíru obracejí naše životy naruby a díky nimž zároveň dostává veškeré bytí smysl a řád? Co jiného je láska, než křehkost druhého člověka, jehož jako bychom znali od samého počátku světa a v jehož ztrátě ztrácíme beznadějně i sebe sama? (15.02.2018)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Veľmi zvláštne, experimentálne dielo, stále rozmýšľam, čo si mám o ňom vlastne  myslieť. Určite to má pár intenzívnych závanov atmosféry (veľmi pôsobivá je scéna "rozpohybovania sa"), na iných miestach sa mi to ale javí len ako nezáživná slide-show, ako demo verzia k budúcemu dielu. A nemôžem si pomôcť, ale tí herci na mňa pôsobia dosť statickým dojmom. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (14.12.2021)