Rampa

Krásne som si zaspomínal na časy môjho detstva, keď som si raz v knižnici požičal knihu o Davidovi Lynchovi a dlho som si prezeral znepokojivé čiernobiele fotografií z Eraserhead, Slonieho muža, Duny a ďalších a predstavoval som si ako asi vyzerá skutočný film. La Jetée má možno až príliš svižné tempo zobrazovania snímkov a divák nemá čas si ich poriadne prehliadnuť. Na druhej strane scéna z múzea bola až príliš rozvláčna. (14.12.2009)

Sci-fi fotoromán o cestování v čase skrz náš mozek. Černobílé fotky doplňuje audio "křoví", které umocňuje zážitek. Snímek si zahrává s dejá vu. Záblesk obrazu z dětství je jen část příběhu, který zažije až za několik let v budoucnosti. Základ pro film 12 opic. Je úžasné, že někdo v roce 1962 vyjádřil tak složitou myšlenku tak jednoduše a jen fotkami s komentářem. (18.09.2011)

Myslím si, že nielen mňa, ale minimálne aj mojich rovesníkov rovnako zasiahla premiéra Rampy vo filmových kluboch. Bolo to niečo ako zjavenie. Nikto nepredpokladal, že sériou obrázkov sa dá vytvoriť zmysluplný príbeh. Keď Terry Gillian o niekoľko rokov neskôr nakrútil 12 opíc bolo to veľmi podobné, ale chýbalo tomu čaro nedopovedaného, tajomného, ktoré Rampa obsahovala. Ale každé zo spomínaných diel má svoje miesto vo svete filmu aj svojich priaznivcov. (01.07.2020)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Veľmi znepokojivé a je škoda, že Marker nemohol svoju víziu predviesť efektívnejšie a rozvitejšie. Aspoň v takom rozmere ako neskôr Gilliam. Určite by som si jeho spracovanie pozrel rád. Aj keď musím priznať, že tento sled obrázkového deja spraví s divákom svoje a naozaj chválim štýl spracovania a rozprávania. 80%. (21.06.2008)