Hudební komnata

Nezvyknem byť nemilosrdný voči významným, kultovým, či inak známym dielam, ale toto ma dostalo. Zhliadnuť film, v ktorom sa prakticky nič nedeje ( zaznamenal som asi jednu-dve sekvencie s obsahom ) a čumieť na veľkého indického lorda, ako sa utápa v smútku ( plného flashbackov ), trvajúceho na tom, že už sa to neoplatí, to je pre mňa príliš. Iba pre bigotných obdivovateľov indickej kultúry. (29.09.2016)

V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou. (29.12.2013)

Nějak mi indická kinematografie nepřirostla k srdci, což je v případě Raye už celkem na pováženou, protože jeho filmy nejsou špatné. Asi je to tou vizuální stránkou, prostředím. Já nevím. Prostě vidím, že je to dobré, ale nedělá to se mnou skoro nic. Přijde mi to místy zdlouhavé, alespoň na to, že člověk ví, jak to skončí. Přesto taneční scéna mě velmi zaujala. (30.01.2015)

Téma konce staré indické aristokracie a nástupu nové obchodnické vrstvy. Zároveň konflikt staré indické kultury a evropských vlivů. Vše na příkladu upadajícího hudebního umění Hindstani. Z hudební stránky je film neocenitelnou pokladnicí tohoto tradičního indického směru a labužníci si skutečně smlsnou. I na Satyajita Raye nadprůměrný film, který bývá mnohými vynášen až do nebeských výšin. Stojí za to - vyžaduje ale potřebnou náladu a rozpoložení. (15.09.2005)

Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokreslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se já coby Slovan ze střední Evropy asi jenom stěží dokážu plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z Egyptu, budu moci ocenit více. 35% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (18.11.2019)