Smrť panien

Dívčí příběh pohledem mužů. Velmi vyzrálý celovečerní debut, který porušuje vícero norem klasického hollywoodského vyprávění. Film de facto nemá protagonistu, který by musel řešit konflikty a překonávat překážky pro dosažení cíle. Vypravěč je stejně jako v knize neurčitý reprezentant mužského pokolení. Na množství otázek dostaneme jen minimum uspokojivých odpovědí, řada mezer zůstává až do konce nevyplněných. V jednu chvíli si Coppolová dokonce dovolí použít nepravdivý flashforward (útěk autem).___ Přes šíři interpretačního pole nejde o neurčitý new age blábol, v němž by dojmy vítězily nad logikou. Film je precizní ve zprostředkovávání a paralelním shazování chlapeckého/mužského hlediska, čímž se do středu naší pozornosti namísto samotných dívek, jež nemáme možnost poznat, dostává právě akt dívání se a konstruování idealizovaných obrazů. Snaha pochopit sestry (a jejich svět, symbolizovaný domem Lisbonových, domečkem pro panenky, v němž jsou zavřeny a který nakonec „umírá“ společně s nimi), jež pro partu kluků začaly existovat až „díky“ sebevraždě jedné z nich, je omezena osvojenými mentálními schématy a stereotypními škatulkami. Jde o silně zobecňující vnímání, založené na předpokladu unikavé ženské iracionality, které nezohledňuje svébytnou povahu každé z dívek, z nichž určitou svébytnou v očích chlapců skrze svou sexualitu získává pouze Lux. Od zjednodušujícího chápání komplexních lidských bytostí se Coppolová distancuje ironickým použitím výrazových klišé z hloupějších „holčicích filmů“ (hudba, banální „ilustrace“ při čtení Ceciliina deníku, obsahující záběry s trháním kytiček, prosluněnou krajinou a jednorožce). ___ Mytologickým závojem zastřený příběh (neurčité časové zasazení, výrazná symbolika, nadčasové téma připomínají Piknik na Hanging Rock) o tom, jak ženská nevinnost (resp. její představa) muže připravuje o duševní vyrovnanost, schopnost empatie a lásky tak zároveň slouží jako útok na „přisvojovací“ mužský pohled a patriarchální zobrazovací schémata. Kdekoli jí to předloha umožnila, projevila Coppolová vůči dívkám dost empatie na to, aby plnily výhradně funkci tajuplných a krásných objektů. Podnětně mnohovrstevnatá Smrt panen je díky tomu v neposlední řadě generační výpovědí o neochotě připustit, že „this tree is dead“ (ať už si za strom dosadíme Cecilii, dětství nebo něco jiného) a marném vzdoru pomocí hudby, sexu, sebevraždy… 80% Zajímavé komentáře: Faidra, Oskar, kiddo, Sindymindy (01.04.2018)

We will never find the pieces to put them back together... Jsou chvíle, kdy se i to nejzářivější slunce pokryje tmavými slunečními skvrnami, kdy se na tváři největšího smíška objeví bolest a něco v nás volá po vnějším zranění duše melancholickými tóny, posmutnělými řádky, bolestnými filmovými políčky, zkrátka blues jakékoholi tvaru. Ale i čirou esencí dramatizujího mládí, které vnímá citlivěji, bez odstupu a s intenzitou, která z malicherností vyrábí životní tragédie, probleskuje paprsek naděje. V porcelánově křehkém, herecky i režijně svěžím (a zároveň zralém) debutu sledujeme s dospíváním pěti sester v tuhém puritánském domácím režimu. Kaskádovitý příběh skrz střídání zcizujícího dalekohledu klukovské zvědavosti a zvětšovací lupy, atmosférické hudby a rozverných melodií, bláznivé revolty a vynucené poddajnosti, pozvolna roztáčí kola blížící se tragédie. Nenápadně. Ale rychleji a rychleji, jak sestupujeme do spodních pater. Sofia Coppola se úzkostlivě vyhýbá doslovnosti, kličkuje mezi daností připomínající nevyhnutelný osud hrdinů antické tragédie, mezi kostlivci ve skříni (i jinde) jedné americké rodiny z předměstí , a přesto z celého snímku dýchá určitá morbidní poetičnost, rozechvělá bezstarostnost člověka, který jde po úbočí skály a ví, že každou chvíli může spadnout. Dospívání je takových propastí plné a Smrt panen je živoucí pamětí mládí jako navždy ztracené, ale nezapomenuté a nezapomunutelné gesto. Dívčí mávnutí na rozloučenou, perlivý smích a pak...věčný spánek Šípkové růženky...Opravdu věčný? Vy jste zjevně nikdy nebyl třináctiletou dívkou, říká jedna z postav psychiatrovi, když se podivuje nad tím, jaké by mohla ona mít starosti. Ale tahle smutná dívenka v nás spí. Tak pozor, ať ji neprobudíme. (29.07.2007)

Film o dospívání, jaký jste patrně ještě neviděli. Značně netuctově zpracovaný podivný příběh, který už ale víckrát vidět nemusím. Je totiž tak těžko stravitelný a depresivní, že bych se vůbec nedivil, kdyby ho někdo označil za nejnudnější film všech dob. To já ale vzhledem k pozoruhodnému režijnímu mistrovství Sofie Coppolové (umí přimět diváka zamyslet se, navodit atmosféru, vést herce, vyjadřovat emoce bez zbytečných keců, včas stříhat i vybírat kvalitní muziku) a nadprůměrným hereckým výkonům Jamese Woodse, Kathleen Turner, Kirsten Dunst a Joshe Hartnetta prostě nemůžu ani za mák udělat. 70 % (05.02.2005)

4,5* ... A navíc bych tenhle film doporučila všem rodičům, kteří si myslí že tím, že vše, co dětem stačí k dobrému životu, mají jenom u nich a že nepotřebují kontakt s okolím. Nádherně zvládnuté téma, přitom z trochu jiného pohledu, než bývá v Hollywoodu zvykem. Sofia Coppola je výborná režisérka a i z v podstatě minimálního příběhu dokáže vytěžit zajímavý film a hlavně skvělé herecké výkony ze všech zůčastněných. Navíc na zpracování je lehce patrné, že prošlo taktovkou drženou v ženské ruce, přitom ale odkrývá taje nejen dívčí, ale zde možná i víc mužské duše a to s naprostou samozřejmostí a lehkostí. (12.07.2006)

Vskutku podivný snímek. Po celou dobu sledování jsem tak nějak klopítal, nechápal, čekal na rozřešení, ale zároveň mě okouzlila prazvláštní atmosféra Smrti panen a já dychtivě hltal každý záběr. Možná tento Sofiin počin patří mezi filmy, které divák prostě nepochopí napoprvé (jakože já ho nepochopil), a tak si ho možná ještě někdy znova pustím. Třeba až ho pochopím, zvýším hodnocení na plný počet. P.S. Fanouškům Kirsten Dunst Smrt panen vřele doporučuju, užijete si ji dosytosti (pokuď to teda vůbec jde ;-) ). (02.04.2010)